(ČB 5/2015) Na mezinárodní teologické konferenci o M. Janu Husovi v dubnu skutečně zazněla věta o Husově naivitě (špatně odhadl svou situaci) a o jeho zhoubné tvrdohlavosti. Páté číslo Českého bratra o konferenci referuje a mj. uvádí, že tak pravila jedna z přednášejících. Dodávám však, že tato charakteristika M. Jana byla vyslovena jako informace o jednom ze současných postojů k Janu Husovi, v přednášce jich bylo představeno pět; onen názor byl vyjádřen v jedné z novějších publikací o Husovi (která si jinak po každé stránce zaslouží obdiv a úctu) a bylo dobře upozornit i na něj.

Co si o Husově tvrdohlavosti myslím:
Postoj Jana Husa a jeho chování po celou dobu, kdy s ním byl veden kanonický proces, bylo postojem obdivuhodné pevnosti. Domnívám se, že výraz „tvrdohlavost“ tuto polohu Husova smýšlení a chování nevystihuje. Neboť tvrdohlavostí sice můžeme rozumět neochvějné stání a trvání na svém, ovšem vyznačuje ji také neochota či dokonce neschopnost vyslechnout protivníka a o jeho názoru diskutovat.  Jan Hus se vydal do Kostnice právě proto, aby takovou diskusi umožnil, ona však byla znemožněna mocenským jednáním. Zatímco pevnost, vyjadřujeme-li se v poněkud zastaralých termínech morální teologie, má zajisté místo mezi ctnostmi, je tvrdohlavost – zatvrzelost nepochybně funkcí lidské křehkosti a selhávání. Jan Hus před koncilem i v žalářních výsleších zásadně a opravdu tvrdě odmítal odvolat to, co učil, a stejně tak to, co bylo z jeho knih vytaženo někdy zkomoleně, někdy cíleně a zlovolně nebo také nedopatřením. Věděl, že si odvoláním může zachránit život, možná jen holý život, ale i to by snad mohlo stát za to. Jenže Husovi to za to nestálo – a právě tady je hranice mezi tvrdohlavostí a pevností. Tvrdohlavý člověk by se pomyšlení na muka smrti na hořící hranici asi zalekl a těžko by odolal svodům, které přinášelo mnohé a často obratné přemlouvání. U Jana Husa to nebyla tvrdohlavost, nýbrž těžko představitelná pevnost, velmi podobná tomu, s čím šli na smrt prvokřesťanští mučedníci; hledím na ni s úžasem a s hlubokou úctou vždy znovu, čtu-li Husovy poslední dopisy z vězení nebo líčení jeho posledních chvil, jak je zaznamenal Husův žák a průvodce Petr z Mladoňovic, i když možná už s trochou legendistického přibarvení. Šlo o hluboké zakotvení v Kristu, o víru v jeho velmi konkrétní přítomnost, o jistotu, že je stále s ním a že jej neopustí, ani když vstupuje na hranici, jež pod ním bude za chvíli zapálena: „Byť mne i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Job 13,15 raději dle Kralických).

Jana Nechutová