(ČB 5/2015) Nechme si v hlavě představu, že v tomto světě je stvoření v různých stupních. Od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy, vyšší živočichy až k člověku – jenže se to nezastavuje, ale pokračuje dál. Někteří dělí na tři, sedm či kolik stupňů, ve kterých se od sebe liší tyto duchovní bytosti. V těch nejvyšších patrech se ale přesouváme do roviny obrazů a vidění blízkých Ezechielovi, Danielovi a Zjevení Janovu. Výrazně méně je tu použitelné cokoliv, co nazýváme věda, byť používáme (většinou dost zmatečné pojmy našeho světa): mají mnoho očí, vyzařují čistou energii, pozitivní vibrace…

Vnímání stupňů
Na všech těchto andělech, archandělech, cherubínech či serafínech není nic nepřirozeného či zvláštního samo o sobě. Jistě – nám připadají nepřirození. Obdařme celé stvoření vědomím a podívejme se, jak se vzájemně vnímají. Skála se vody, slunce a vzduchu děsí, protože způsobují zvětrávání a ničí ji. Rostlina se jimi těší, protože je o stupeň výš, ale kámen nepochopí, jak rostlina může využívat fotosyntézu. To je mimo jeho svět. Mimo svět rostlin je třeba aktivní pohyb a rostlina je zmatena z králíka, který se objevil kdo ví odkud a sežral ji. Králík pak nepochopí, kde se vzala ta olověná kulička, která mu prolétla hlavou. Myslivec bude mít oběd.

Vztah rostliny k hornině je laxní. Rostlina si z půdy vezme živiny, ale drtivá většina nerostů a hornin ji nezajímá. Nemá na její život vliv. Podobně králík je spokojen s jetelem, který právě sežral, problematika drtivé většiny všeho zeleného na planetě jde mimo něj. Myslivec se zajímá o zvířata ve svém lese, a to jen o některá. Dejme tomu hmyz mu spíš překáží. Většinu ptáků vnímá, ale nevšímá si jich.

Kam napřeme svou mentální sílu?
Nad myslivcem bdí anděl strážný. Chápe, že myslivec má chuť na zajíce, asi tak, jako myslivec chápe, že zajíc má chuť na jetel, a zajíc chápe, že jetel má chuť na dusík v atmosféře. Na co má chuť anděl? Čím se andělé živí? Máme něco takového? Dejme tomu, že v nás je něco, z čeho sami neumíme žít. Jako kámen nežije ze vzduchu, tráva nežije z požírání jiné trávy a králík nežije z masa, tak myslivec nežije z této duchovní energie – ale má ji a může ji dát. Svůj myšlenkový svět, svoji mentální sílu, své odhodlání, své nasazení – to může investovat do číhání na králíka nebo do služby duchovní bytosti. Může ji začít zásobovat svojí silou, kterou vloží do uctívání, klanění.

Jsme moderní lidé a na službu démonům moc nevěříme. Musel přijít až C. G. Jung, který ty staré představy duchovních bytostí oděl do hávu slov moderní psychologie. Začal hovořit o vědomí, podvědomí, nevědomí a kolektivním nevědomí. Moderní člověk se nad představou démona svádějícího k hříchu shovívavě usměje, ale bude vážně přemýšlet nad archetypy které ovlivňují psychiku, aniž by to byl schopen v prvním okamžiku reflektovat. Dobře tak. Jde o cíl, ne o cestu, jak k němu dojít. A cílem je, abychom byli v tomto světě Božím obrazem. Abychom byli jako Bůh nad všemi těmito mocnostmi a silami.

Rezervoár našich tužeb
Zkusme si to představit tak, že svými myšlenkami naplňujeme jakýsi pomyslný kýbl duchovní energie. Kolektivní nevědomí je právě takový rezervoár našich tužeb. Cokoliv si myslím, čemukoliv věnuji svoji energii, to zároveň naplňuje nějaký ten kyblíček, ze kterého tak pak teče dál, na další lidi kolem nás. Tam kde celý národ žije v nenávisti k jinému národu, tam je takový „národní rezervoár“ naplněn zlobou a každého člověka už nějak formuje – to že v takovéto atmosféře je, vyrůstá, přijímá podněty ze svého okolí. Hle, máme jen do jiného hávu oděnou představu démona, který se živí naším hněvem, potměšilého ducha, kterého baví sledovat, jak se národy perou, a hladí si bříško, jak si pochutnal.

Nemusí být zlý! Je to, jako když utrhnete třešeň ze stromu v aleji a jdete dál. Bez daru rozlišování duchů je ale „vošajstlich“ krmit takové bytosti programově. Dotyčná bytost totiž naši aktivitu s pobavením sleduje, asi jako bychom sledovali hopkajícího králíka, který nám nese svůj nejlepší salát. Mám-li rád salát, odložím picnutí králíka a vycvičím ho k nošení salátu. Mám to spíš pro zábavu než pro užitek, ale příjemné to je. Ještě veselejší představa je králík, který čas od času přivede jiného králíka, a já toho jiného králíka picnu. To už se zcela vymyká králičímu chápání, ale za odměnu v podobě křehoučkého salátku, jaký králík v životě v lese nepotkal, to třeba králíkovi zato stojí.

Posuňme se o stupínek výš. Jsme králíci žijící ve své pokojné komunitě, obklopeni bytostmi nižšími, z nichž některé požíváme (rostliny), a ještě nižšími, které nás nezajímají vůbec (kamení). Jsme ale obklopeni i bytostmi vyššími, jejichž způsob života je nám nepochopitelný a jejich možnosti jsou fascinující.

Šaman, prorok, vizionář či léčitel… a co na to křesťan?
Nestálo by zato se s nimi nějak domluvit? Nu – najdou se tací, kterým se nechce čekat, až andělská bytost sama sestoupí a pomůže. Takový člověk se stane šamanem, kouzelníkem, prorokem, vizionářem, léčitelem… Dostává přístup ke křehoučkému salátu, jaký v lese neroste, tedy ke schopnostem, které jsou běžným lidem nedostupné. Co to s ním udělá? Nejspíš si začne libovat v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování (Kol 2,18n).

Zatím to vypadá výhodně, ale kdo ví, co ho čeká… Dokážeme pochopit myšlení těchto bytostí asi tak, jako králík chápe myslivce. Co když se králík setká s jiným myslivcem – no a ten ho prostě picne?! Nebo se potká s pytlákem, který je myslivci velmi podobný, a ten králíka bolestivě umlátí klackem?! Bible i pohanská náboženství znají úlohu nejen andělů strážných a jim podobných „pomocníků“, ale i „pokušitelů“ – lstivých andělů, duchů, bohů, kteří lidem škodí zcela programově. Baví je to. Setkat se s nimi, naslouchat jim, podřídit se jim, brát si je jako učitele – to může mít tragické následky. A s největší pravděpodobností to tragické následky mít bude. Úkolem šamanů bylo „rozpoznávat duchy“. Mít vidění a slyšet hlasy se naučí snad úplně každý. Rozpoznat pravdu, poznat, komu naslouchat, a koho odmítnout – to je vzácné. Poznat, odkud vítr vane – protože v té jiné dimenzi jsou i entity dobré, laskavé, pomáhající. To jsme u těch léčitelů a věštců, kteří svých výjimečných schopností používali k pomoci druhým.

Křesťan má ještě jinou odpověď. Skrze bohočlověka Ježíše máme přímé spojení s tou nejvyšší mocností, jaká existuje. Máme most, který překlenuje všechny duchovní světy. Když si je v tomto vyznání člověk jist, může opatrně ohmatávat, jak to v těch jiných světech vypadá. Jistě že nám tyto duchovní mocnosti mohou být nápomocny, ale musí v nás vidět partnery. Jinak si s námi budou jen hrát, a to někdy velmi krutě. Přečtěte si Sk 19,13n. Ježíš je partner, učitel, pomocník – ne čarovný amulet. A je to partner, učitel a pomocník, nad něhož na světě není.

Jaroslav Pechar, farář v Praze-Braníku; kresba Petra Fischerová