(ČB 5/2015) Procitání, čili znovuustanování sebe ve světě. Spal jsem kdesi pod oknem, jako pes schoulený na zemi, nevím proč a jak jsem se tam dostal a jak jsem usnul. Jedno oko mám ještě zamžené, jedno oko ještě zavřené. A brejle, kdovíkde jsem před usnutím odložil brejle? Vnímám jen rozmazanou světelnou výseč okna. A hele, po jeho skle leze moucha! Nebo snad letí po nebi rogalista? Nechávám tuto otázku otevřenou. S očima přivřenýma. Koneckonců i bzučení, které slyším, je dvojznačné. Představuju si miniaturního, mušího rogalistu, který létá zde uvnitř, po místnosti, anebo naopak ve výšce mraků obrovskou letící mouchu. Prožívám tajemství perspektivy. Představuji si obraz – chtěl bych ho namalovat tak, aby i divák v národní galerii nevěděl, co si o tom všem má myslet. A kdopak tady lítá na rogalu? Napadlo mě, že farář by touto cestou mohl kropit celou obec. V místnosti bývá mucholapka, vzhledem k tomu, že venku nevisí žádné lapačky rogalistů, vyznívá úkaz ve prospěch muže na rogalu. Bzučení ustalo. Objekt zmizel z formátu okenní tabule. Otevírám obě oči dokořán, je ticho, okno i nebe jsou čisté. Perspektiva se ustálila. Jsem probuzen.

Petr Pazdera Payne