(ČB 4/2015) Představujeme vám dílo historičky Edity Štěříkové, emeritní archivářky Evangelické církve hessensko-nassavské. Autorka se řadu let zabývá osudy českých evangelíků v exilu v 18. století. Kniha je věnována kolonii Herrnhut v Sasku, na panství hraběte Zinzendorfa, který byl spolu s exulanty z českých zemí obnovitel Jednoty bratrské.
Hlavními hrdinkami jsou prosté ženy se svými postoji, schopnostmi a vlastně i hrdinstvím. Jsou to ženy emancipované, schopné zastávat důležité úřady a nebojící se prosazovat vlastní názory. Autorka připomíná počátky emancipace žen již v husitských společenstvích a v Jednotě bratrské, kde byl jejich význam vysoce oceňován. Podrobně, na základě mravenčí práce s archivními materiály, zde líčí strastiplné opouštění vlasti a majetku pro svobodu víry. Těžké začátky v nově získaném domově, zklamání nad tím, že realita neodpovídala očekávání, nemoci, ale také radosti ze shledání rodin a přátel.
Příchozí byli především bratři a sestry z okolí moravských obcí Kunína a Suchdola, kteří trvali na pořádcích staré Jednoty a pietistické prostředí v Herrnhutu nechápali. Někteří dokonce Herrnhut opouštěli, a to hrabě nechtěl, proto jim vyšel vstříc ustavením Bratrského spolku s některými pořádky staré Jednoty. Autorka fundovaně líčí prostředí ve sboru, vnitřní organizaci, stanovení úřadů a jejich činnost. Velikou zásluhu na chodu obou sborů (byl rozdělen podle pohlaví) měly právě ženy. Hrabě byl představeným církve, byl velice přísný a rozhodoval prakticky o všem. I když se uskutečňovaly volby a někdy se o funkcích i losovalo, návrhy dával on. Členové sboru věřili v jeho mimořádné Boží obdarování a jeho schopnosti znát Boží plány. Málokdo mu oponoval. Čtenář se dozvídá o věcech, které by nikdy nečekal: odkládání dětí do sirotčince a ústavů, kde panoval přísný řád, předpis v odívání, manželství určovaná představenými sboru, kontrola intimního života manželů – láska a sympatie nebyly žádoucí, což se některým členům sboru nelíbilo. Pravda ovšem je, že hrabě žil spolu se členy sboru, pouštěl je do své rodiny, některým dětem byl kmotrem. Vážil si názorů žen, ale také je používal k prosazování názorů vlastních. Život ve sboru měl promyšlenou organizaci, která nebyla neměnná. Za zmínku stojí „kůry“ (dříve třídy) v obou oddělených sborech. Měly své vlastní úřady, pracovnice, shromáždění, vyučování, schůzky a slavnosti. Podle potřeby byly sestry do svých funkcí jmenovány i odvolávány.
Jádrem knihy paní Štěříkové je misijní činnost, která byla církví kladena na první místo. Autorka podrobně popisuje osudy jednotlivých sester a jejich činnost v dalekých zemích. Byl-li některý z bratří povolán k misijní službě, jeho žena se rozhodovala, zda zůstane doma, nebo půjde s ním. Většina žen své muže následovala i za cenu, že děti musela odložit do církevních dětských ústavů. Odloučení bylo dlouhodobé, často i léta. Někdy se rodiče s dětmi nesetkali už nikdy. Misionáři bývali ohrožování na životech přírodními podmínkami, nemocemi a nedostatkem potravin. V neposlední řadě je ohrožovalo i nepřijetí nebo dokonce nepřátelství domorodců. A byly to opět ženy, které svým láskyplným přístupem k ženám domorodců dokázaly někdy více než muži, i když se staraly v těžkých podmínkách o domácnost, rodily a vychovávaly zde děti.
Kniha je psána s velikou pečlivostí. Autorka pracuje s neuvěřitelným množstvím materiálu z archivů a odhaluje i pohledy, které ve čtenáři vzbuzují rozpaky. Dokument jsem četla s velikým zaujetím, přestože jsem se někdy v množství jmen a informací ztrácela. Je to čtení zajímavé, poučné i napínavé.
Jarmila Kafková
Štěříková, Edita. Moravské exulantky v obnovené Jednotě bratrské v 18. století KALICH v koedici s o. s. EXULANT, 2014, 530 s.