(ČB 3/2015) Někdy z jara roku 2000, kdy jsem pro české ministerstvo zahraničí vykonával stavební dozor u krajanských komunit ve východní Evropě, dozvěděl jsem se, že na Ukrajině u českých evangelíků příležitostně působí kazatel Petr Brodský. Protože jsem právě dostal na starost i Bohemku a Veselynivku, chtěl jsem se s ním seznámit. Čekal jsem na něho v hospůdce „U Žaludů“, kam měl odpoledne přijít z evangelické fakulty. Nevím, co jsem čekal, ale do dveří najednou vešel velký klobouk a pod ním bílé fousy a dlouhý plášť. A tak jsme se seznámili.
říkali nám černý a bílý Petr
Kromě Ukrajiny jsem pracovně jezdil i do Peregu Mare na kontrolu oprav staré české školy a do Zelova na rekonstrukci kostela. Navrhl jsem Petrovi, aby jel se mnou, jsou to také evangelické komunity. Myslím, že v případě Zelova to byla jeho první návštěva.
Postupně jsme takto navštívili krajany nejen v evangelických komunitách v Polsku, Chorvatsku, Srbsku, Rumunsku a na Ukrajině, ale i ostatní krajany v těchto zemích i krajany v Bosně a Hercegovině, Bulharsku a Rusku.
Stále víc jsme se poznávali i vzájemně doplňovali. Šlo o maličkosti, ale z těch se nakonec skládá celý život. Například v řízení auta – já rád jezdil v noci, Petr ve dne, mě nebavily dálnice, Petrovi nevadily, já ožil ve městech a rušném provozu, Petr o to nestál.
Já ho seznamoval s krajanskou prací pro Ministerstvo zahraničních věcí, s projekty, spolky, stavebními záležitostmi, a on mě při pravidelných nedělních kázáních u „svých“ evangelických komunit obracel na víru a při dlouhých přejezdech rozšiřoval mé všeobecné vzdělání o církevní otázky, které nám ve škole nebyly vykládány. Tak jsme společně jezdili a pochvalovali si, jak je to krásné.
Našich cest bylo víc a víc a pomalu začínal mít Petr těžkosti se svým zaměstnavatelem, Univerzitou Karlovou. Přemýšleli jsme tedy, jak to udělat, aby mohl jezdit častěji. Asi někdy v té době vznikla myšlenka „potulného“, která byla v roce 2005 i oficiálně přijata synodem Českobratrské církve evangelické. Petr skončil své působení ve funkci tajemníka Evangelické teologické fakulty a stal se „Celocírkevním kazatelem pro české sbory ve východní Evropě“.
odpočinek při natáčení filmů
Takto jsme pak spolu jezdili až do roku 2011, kdy skončil českou vládou podporovaný projekt investic a oprav objektů u krajanských komunit. Neuměl jsem si představit, že by naše putování skončilo, proto jsem naopak já začal jezdit s Petrem ve svém volnu, dělal mu řidiče, spolujezdce, kamaráda…
Tato doba s prožitými události na mě musela asi hodně působit, protože jsem se rozhodl napsat o ní a potom i natočit s kamarádem Zdenkem Patočkou dokumentární filmy. Když jsme v roce 2013 dokončili pět dílů Zapadlých evangelíků, bylo a je to vlastně moje poděkování Petrovi za úžasné chvíle, zážitky, porozumění a poučení.
A tak i když dnes Petr se svojí oficiální činností pro ČCE již skončil, budeme spolu ke „svým“ krajanům jezdit i nadále a budeme i dál prožívat naše krásná „dobrodružství“.
Petr Kolínský, foto Robert Novák a Veronika Palátová