(ČB 3/2015) Ve středu 17. prosince 2014 zemřela náhle ve věku téměř 103 let nejstarší členka libereckého sboru, sestra Emilie Veverková. Přestože její odchod byl – možno říci – v řádu věcí, nás všechny, kdo jsme Emilku znali a měli rádi, podstatně zasáhl.

Tato vzpomínka nemůže (a ani nechce) postihnout celý těžký, ale přitom krásný a ušlechtilý Emiliin život. V tomto směru je možno odkázat na útlou, ale obsahem bohatou knížku, kterou naše sestra sepsala ve svých 90 letech a jež vyšla v roce 2004 péčí dr. Zdeňka Susy v jeho nakladatelství ve Středoklukách.

Emilie Veverková byla opravdu ženou statečnou, jak o ní čteme v Knize Přísloví 31,10–31. Vždycky aktivně podporovala svého manžela RNDr. Josefa Veverku, sociálního demokrata a nejdéle (více než 17 let!) vězněného českého novináře. Musela se vyrovnat se ztrátou nejstaršího syna Václava, který zemřel v útlém dětském věku, i s tím, že ostatní čtyři děti měly život velmi ztížen v důsledku perzekuce, jíž byli vystaveni rodiče nejprve v nacistickém a později v komunistickém režimu. Sestra Veverková přesto nikdy ze své poctivé a čestné cesty neuhnula a ničeho nelitovala. Odtud také název její knížky vzpomínek, o které zde byla zmínka: Znovu bych mu ruku podala.

Pro ty z nás, jejichž víra často slábne a kteří máme všemožné pochybnosti, byla sestra Veverková svědkem toho, jaký je skutečný život víry: v pravdě, opravdovosti, lásce a laskavosti.

Za to, že jsme takovou ženu mohli poznat a mnoho let mohli žít v její blízkosti a tolik od ní přijímat, dnes Pánu Bohu děkujeme. Zároveň jej prosíme o vše dobré pro Emilčiny děti, vnoučata i pravnoučata – pro celou širokou rodinu, jež jí byla vždy oporou a posilou.

Marta Ježdíková, místokurátorka FS ČCE v Liberci