(ČB 3/2015) Po Evropě se šíří protiislámské demonstrace. Po vzniku tzv. islámského státu a po vraždách karikaturistů v Paříži je to pochopitelné. Terorismus je vážným nebezpečím, nelze jej podceňovat a ohrožené lidi je potřebí chránit mocí. Říkat kvůli tomu NE islámu není však ani správné ani rozumné. To že se významní teroristé odvolávají na islám a mnozí si skutečně myslí, že jej hájí, není argument proti islámu. Křesťané podnikali křížové války a se „sladkým jménem našeho Pána Ježíše Krista na rtech“ usekávali hlavy ženám, když v mešitách s dětmi v náručí prosily o smilování. Podobné výroky čteme ve vzpomínkách křesťanských rytířů ještě v 16. století. Mnoho muslimů z toho vyvodilo závěr, že křesťanství znamená krutost a zmar. Také se jim nemůžeme divit, ale také to není správné ani rozumné. Hluboká a podmanivá hnutí, zejména náboženství, jsou vždycky vystavena nebezpečí, že budou zneužita. Musí se učit, jak tomu vzdorovat. Abrahamovská náboženství na to mají teologii. Orientovat se v dějinách není proto snadné. Je potřebí, abychom zjistili, zda taková hnutí, pokud se vědomě zřeknou toho zlého, zůstanou sama sebou, zda tím překonají své odcizení, nebo zda zřeknout se zla znamená pro ně ztratit svou totožnost. Hitlerův Mein Kampf nejde vyložit humanisticky. Nacionalismus a rasismus nelze překonat z jeho vlastních předpokladů.

Křesťané a židé se tím, že odhalují zneužití své víry, znovu stávají sami sebou. O tom čteme už v Bibli. To platí i o islámu „Nebudiž žádného donucování v náboženství“, čteme v Koránu v súře Krávy. Ani když muslimové na několik staletí obsadili Pyrenejský poloostrov, nebrali křesťanům jejich víru a pro křesťanskou Evropu znovu objevili dědictví antické kultury. Navíc je devadesát devět procent muslimů proti terorismu a teroristů se bojí. V Německu se muslimské obce spojují se synagógami, aby se lépe chránily. Teroristy přemůžeme jen spolu s muslimy. Dnes je posláním českých křesťanů vysvětlovat tuto situaci spoluobčanům a národu.
A ještě jedna poznámka: Zazněly hlasy, že nejlepším řešením by bylo opustit všechny církve a náboženství. Tím by prý terorismus zašel. Ve jménu náboženství bylo přece zavražděno tolik lidí! Je pravda, že náboženství je nebezpečná věc. Klade zásadní otázku, ale odpovídat na ni může zcela scestně. V Bibli se tomu říká modlářství. Proto právě na křesťanské půdě vznikly sekulární demokratické státy, které svou moc vědomě neodvozují od náboženství. Ale otázku „Kdo jsem, odkud pocházím a kam směřuji“ nelze vymazat ani zakázat. Jinak člověk zdegeneruje. Vnášet ji do společnosti je třeba zdola, to je místo pro svědectví křesťanů, které se zdola stává účinnější. Jako státní náboženství bylo z podstaty věci vystaveno zneužití. Zato jednoznačně nejvíc lidí v celých lidských dějinách zabily během několika desítiletí minulého století dvě ideologie – nacismus a stalinismus, které biblická a Bibli respektující náboženství zavrhla jako odporující přírodě. Jak málo lidé myslí!
A když už jsme u toho, ještě jednu poznámku k demokracii. Svoboda slova k ní patří. Není však, opakuji není jejím základem. To by byl její konec. Jejím základem je úcta ke každému člověku. Hranici mezi úctou k druhému a svobodou nejde určit zákonem. Tu musí demokraté vycítit. Nevycítí to všichni. Ti kdo do demokratických zemí přicházejí odjinud, s tím musejí počítat. Nechci tím říct, že pařížští karikaturisté si za svou smrt mohou. Ve všech světových kulturách platí, že za urážku je možné žádat omluvu, ale rozhodně ne vraždit. Ale upozornit na to, že urážky do demokratické společnosti nepatří, rozhodně není také nic špatného. V tom měl Tomáš Halík pravdu.

Petr Pokorný, Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze