(ČB 2/2015) Současná tendence je pojímat nedělní školu jako alternativu k té části bohoslužeb, kterou tvoří kázání. Je ovšem důležité, aby propojenost nedělky a bohoslužeb vnímali dospělí i děti – to že jsou všichni na stejných bohoslužbách. Prožijí-li děti určité prvky bohoslužeb s dospělými (písně, modlitby, biblické čtení) a mohou-li vnímat, že se týkají i jich, nemusí už učitel v nedělce tyto prvky zdvojovat, ale soustředit se právě jen na „kázání“.

„V nedělní škole jde o setkání s evangeliem“
To znamená přinést dětem dobrou zprávu ve srozumitelné a aktuální podobě. Přinést jim poselství o tom, jak v tomto světě působí Bůh a co z toho vyplývá pro nás. Skrze biblický text učitel objevuje dobrou zprávu sám pro sebe a pak pro ni otevírá oči dětem. Připravuje prostor, aby k nim Bůh promluvil. Dění v nedělní škole můžeme chápat jako střípky z Božího světa, které dětem pomáhají vytvářet jejich obraz světa vezdejšího.

„Nedělní škola je otevřené umělecké dílo“
Z hlediska formy je nedělka otevřena nejrůznějším možnostem. Učitel si vybírá tu formu, která je mu nejbližší: výtvarnou, dramatickou, hudební, meditativní, pohybovou, dialogickou, vyprávěcí. Nejdůležitější je nespustit ze zřetele cíl, zachovat jedinečnost poslání, které dětem nemůže dát nikdo jiný.

Kolik váží čokoláda? Reportáž z jedné nedělní školy

Začínají nedělní bohoslužby. Děti společně s dospělými zpívají, připojují se k modlitbě, naslouchají biblickému čtení. Před kázáním přicházejí před stůl Páně, dostávají rozsvícenou zelenou svíčku s požehnáním. Dál je bude s ostatními spojovat nejen světlo z kostela, ale i stejný biblický text a symbol tématu – zeleno-černá skládanka.

Ve sborové místnosti usedáme kolem stolů se zeleným a černým ubrusem, váhami s dvěma miskami. Posíláme si váček s překvapením, každý (osloven jménem a povzbuzen úsměvem) odhaduje, co se asi uvnitř skrývá. Napětí vrcholí, někteří to uhodli – bylo tam závaží! A my dnes budeme zkoumat, co má jakou váhu – patří-li to k zelené barvě života, nebo k černé barvě smrti. A tak dáváme na jednu misku vah třeba drahou čokoládu, kterou sním sám, a na druhou obyčejný chléb, o který se rozdělím. Co má v Božích očích větší váhu, co patří do života? Dostáváme se k Ježíšovu vyprávění o jednom boháči a jeho stodolách. Žil svým majetkem, jenže umřel a nic z něj nemá. Co nám tím chtěl Ježíš říct? Je to nápověda, v čem je skutečné bohatství.

Každý teď dostává dva obrázky a promýšlí, zda to, co je tam zobrazeno, patří k životu, nebo k smrti. Postupně ukazujeme své obrázky ostatním a přikládáme je na zelenou nebo černou stranu vah. Děti jsou optimisté, vidí na věcech spíš to dobré, přejí životu. Přesouváme se na koberec a jako připomínku, kterou si odneseme domů, vyrábíme zeleno-černé „housenky“. Budou nám připomínat, z jakého hlediska se můžeme na věci a události dívat: zda patří k životu, nebo k smrti. A ještě nás čeká hostina společně s dospěláky – čerstvý chleba rozdělený na spoustu kousků, aby se dostalo na všechny. A k tomu zelené a černé olivy.

Jak na to?

Jsou čtyři prvky, které při přípravě nedělky mívám na mysli:
* Překvapení – vtáhne a získá pro objevování něčeho nového
* Symbol – znázorní, co je tím hlavním, čím se budeme zabývat
* Evangelium – dobrá zpráva, kterou jsem objevila; pokaždé v jiné konkrétní podobě
* Poslání – impulz pro jednání a smýšlení a změnu, nápověda pro život ve světě

Alena Tkadlečková, Jihlava