(ČB 1/2015) „Galilei vyhnal Boha z vesmíru, Darwin ho vyhnal z přírody – a já ho vyženu z lidské duše!“ Takový byl program Sigmunda Freuda, otce psychoanalýzy. Freudův osobní přítel, švýcarský farář Oskar Pfister, kontroval: „Psychoanalýza je jako lučavka královská. Rozpustí všechnu nečistotu a strusku pověr a iluzí, takže zbude čisté zlato skutečné víry.“– Tato výměna názorů je jen drobnou epizodou stoletého příběhu psychologie, která hluboce proměnila mentalitu a kulturu Západu. Toho Západu, jehož součástí jsme i jako křesťané.

Dva velikáni experimentální psychologie
Ivan Petrovič Pavlov a Burrhus Frederic Skinner – dva géniové a dva pokusy jednak vysvětlit, jednak ovládnout lidskou duši na základě laboratorního studia nižších organismů. Pavlov zkoumal psa, pevně upoutaného ve stojanu a reagujícího vylučováním slin na různé podněty. Skinnerovým základním objektem byla naproti tomu krysa, které umožnil, aby svou aktivitou získala něco žádoucího. (Je snad tento protiklad příznačný pro rozdíl mezi Východem a Západem?) Oba zkoumali učení: Podle Pavlova se učíme prožívat v různých situacích různé city, podle Skinnera jednat tak, abychom dosáhli svého cíle. Kombinujeme-li poznatky obou mužů, dokážeme účinně působit na člověka, například zbavit ho fobie (patologického strachu) před výtahem, možná i závislosti na alkoholu. Ejhle, člověk: funguje v podstatě stejně jako pes nebo krysa. Dejte nám šanci, a my ho „vytvarujeme“, jak vám bude libo.

Praotec psychoterapie Sigmund Freud
Také Freud věřil, že lidská duše je řízena fyziologicky, zejména tím, jak se ke svému uspokojení dere sexuální pud. Psychoterapeutická praxe ho však přivedla k pochopení, že ty „nesmysly“, které slyší od svých psychiatrických pacientů, například od „hysterek“, jimiž důstojní lékaři pohrdali, jsou víc než jakési výpary chorého mozku: Je třeba hledat v nich skrytý význam, odkrývat mechanismy, kterými se lidské Já vyrovnává s duševními zraněními, pomáhat člověku, aby se otevřel nahé, třeba drsné pravdě svého osobního údělu. Protože pravda léčí, i když zdraví, ke kterému vede, zdaleka neznamená vždycky štěstí.

Další cesty psychoterapie
V průběhu 20. století Freudovi následovníci v hlubinné psychologii stále více mluvili nejen o pudech a instinktech, nýbrž i o mezilidských vztazích, o žitých mýtech a mocných symbolech lidské kultury, o věčné spirituální touze přesáhnout všední praxi, ve které jde jen o uspokojování běžných potřeb. Průkopníkem tohoto byl lékař a psycholog (původem ze švýcarské fary) Carl Gustav Jung, který vedl své pacienty k vnitřní harmonii s nejhlubším, nevědomým bytostným Já. Klíč k duši hledal v hluboce zakotvené osobní mytologii, kterou je třeba objevit a přijmout. Teology dráždil kritikou učení a kultu, která kupodivu souzní s tvrzením teologa Karla Bartha z třicátých let, že moderní protestantismus zplaněl, když ztratil podstatnou dimenzi – tajemství.

Narcismus zdravý a chorobný
Současná psychoanalýza vidí hlavní problém moderního člověka v narcismu. Podle ní zdravě narcistický člověk především silně, ale přiměřeně miluje a obdivuje sebe sama, zatímco narcistická patologie spočívá v přehnané starosti a nejistotě o vlastní hodnotě, která je spojena s kolísáním mezi dojmem vlastní výjimečnosti a hlubokými pocity méněcennosti. Souvislost s úpadkem náboženství je nasnadě: Modernímu člověku chybí základní jistota daná tím, že o něho stojí sám Bůh, a proto je posedlý hledáním dokladů vlastní hodnoty v sobě, ve své dokonalosti. S touto teorií snad souvisí zkušenost duchovních, o které se opakovaně dozvídám: Kajícník sice přijme Boží odpuštění, které mu zvěstují, ale trápí se dál. Uklidní se teprve, když je upozorněn: Musíš také odpustit sám sobě!

Psychologie vytlačuje náboženství ze života
Moderní psychologie má široké uplatnění v nejrůznějších oblastech. Psychologa potkáme v nemocnici, kde pomáhá psychiatrovi přesněji diagnostikovat jednotlivé poruchy, připravuje pacienta na operaci hypnózou atd. Radí rodičům a učitelům s neprospívajícími dětmi, vyšetřuje žadatele o řidičský průkaz například na autobus, řeší konflikty v pracovních kolektivech, radí tvůrcům reklamy i politikům, kteří si chtějí vylepšit „charisma“ – ta paleta je široká. Všimneme si, jak často psycholog přebírá role, které hrávala moudrá babička, zkušený starosta nebo učitel s autoritou v obci – anebo duchovní. Manželský poradce, poradce pro bezmocné rodiče vzpurných adolescentů nebo pro dívky, jež nechtěně otěhotněly, terapeut alkoholiků nebo gamblerů, lidí stižených úzkostí a smutkem atd. atd. – ti všichni přebírají „ovečky“, o které duchovní pečoval jako pastýř a kterým pak také, inspirován jejich trápením a osobním zápasem, sloužil jako kazatel. A o psychologii se opírají i další profesionálové, nabízející zkvalitnění života jako vizážisté, osobní koučové, trenéři efektivní komunikace, cvičitelé jógy, ba i plastičtí chirurgové. I oni konkurují duchovnímu, odvádějí pozornost lidí od těžkostí a od životních šancí, které spadají do jeho oboru působnosti.

Přímý útok na církevní náboženství: „nenáboženská spiritualita“
Šedesátá léta dvacátého století prožíval Západ jinak než my své „pražské jaro“, ale také převratně. Byla to revoluce v postojích ke kultuře a umění, k rodině, k politice, k práci a k erotice – i k náboženství. Vedla ji mládež, nejvýrazněji američtí hippies, „květinové děti“. Snad právě od nich pochází heslo „I am not religious, but I am spiritual“ neboli „S náboženstvím (a zvláště s církvemi) nám dejte pokoj, ale spiritualita, to bychom brali“. Psychologové jako Abraham Maslow a Erich Fromm těm mladým odbojníkům trochu „napovídali“. A dodnes to má ohlas – i u naší mládeže.

Jak rozumí pojmu spirituality psychologie náboženství? Plně rozvinutá humanistická spiritualita zahrnuje – telegraficky vyjádřeno – otevřenost pro tajemství kosmu, přírody a lidské duše, osobní jistotu smyslem života a vědomí životního poslání, intenzivní mystické prožitky, zakoušenou posvátnost celého života, vizionářskou oddanost myšlence zlepšení světa, nezávislost na materiálních hodnotách a vědomí tragičnosti lidské existence. Hledá se, „kde se dá“: v orientální meditaci, v ožívajícím evropském pohanství – a v halucinogenech, navozujících gejzíry extáze „rozšířeného vědomí“.

A co s tím my jako ČCE?
Co si z toho všeho může vzít naše uvadající ČCE? Má smysl, aby hledala v psychologii lék na své neduhy? Moc bych si od ní nesliboval, ale snad přece něco maličko…
Přítel z mládí, katolický kněz, vzpomíná, že za jeho dětství „militantní katolicismus třímal v jedné ruce apologetiku, v druhé dogmatiku. Dnes je mnohem větší důraz na prožitek a společenství“. My rádi mluvíme o ekumenismu. Což zkusit intimnější spolupráci, společnou bohoslužbu i otevřenou diskusi s evangelikálním hnutím (máme je i v ČCE), které intenzivně pečuje o prožitek i o společenství a které „prosperuje“, alespoň statisticky?

Kalvínská reformace rázně zatočila s obřadnictvím, jež smrdělo magií. Nevylilo se ale s vaničkou i dítě? Luteráni jsou psychologicky rozumnější, dovedou si například i kleknout a pokřižovat se, nemyslí si, že slovo je jen to, co se dá napsat písmeny. (Luther také považoval za nutnou zpověď, jejíž chybění dnes odvádí evangelíky od duchovního k psychoterapeutovi – nebo ke katolíkům.) Kam se poděla luterská tradice, kdysi živá i v ČCE? Nedávno jsem se dozvěděl, že asi před 30 lety vedení švýcarské reformované církve sborům doporučilo užívat při bohoslužbách svíci, což bylo do té doby v této „baště kalvinismu“ naopak zakázáno.

Na farářském kurzu zaznělo, že ČCE vymírá. Odcházejí nám děti kolem dvanáctého roku. Má to jistě řadu příčin. Ptám se například, co děti prožívají v první části bohoslužeb, trávené společně s dospělými. Obvyklý úvodní žalm je velebná starobylá židovská píseň, vzniklá před třemi tisíci lety, s nápěvem starým 500 let, a jen výjimečně nadané dítě se „vezpívá“. Většina se nudí – a myslí na to, co jí uniká v televizi nebo na internetu, anebo na to, jak se příště z kostela „ulít“. Musí to být?

Pavel Říčan

(Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc. je český psycholog specializující se na oblasti psychologie osobnosti, vývojovou a klinickou psychologii.)