(ČB 1/2015) Prší. A to je leden a mělo by sněžit. A ještě ke všemu je neděle, na kterou se Anežka tolik těšila. Její kamarádka z kostela bude totiž pokřtěna. Anežka sama byla křtěna jako miminko a nepamatuje si to. Magdalena ale začala do kostela chodit, až když byla trochu větší. Anežka ji pozvala. Nejdřív se přišla podívat, jak děti hrají o vánocích divadlo. A pak začala s Anežkou přicházet na náboženství. Magdaleny tatínek byl jako dítě taky pokřtěn, ale pak už do kostela moc nechodili. 

Klidně tam s Anežkou chodit můžeš, jestli chceš, řekli Magdaleně rodiče.
Na náboženství se jí líbilo. Zpívali, povídali si, hráli hry. Někdy jely děti spolu na víkend nebo přespávaly v kostele. V létě vyrazila Magdalena s kostelovými dětmi na tábor.
A pak si jednou vyprávěli příběh o tom, jak byl pokřtěn Pán Ježíš.
Co je to pokřtěný? ptala se Magdalena.
To je, jak se děti polívají vodu… odpověděl Lukáš.
Všem to bylo jasné, jen Magdalena tomu moc nerozuměla. Nikdy to neviděla.

Pán Ježíš byl pokřtěn v řece. V Jordánu. A při jeho křtu se nad ním otevřelo nebe, z toho otevřeného nebe se ozval hlas a přiletěla holubice.
Ten hlas Ježíšovi řekl: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.
Takhle je to při křtu vždycky? ptá se Magdalena.
Při křtu se vždycky otevírá nebe. Aby u nás byl Pán Bůh blízko.
A co ta holubice?
Vzpomínáš, Magdaleno, na ten příběh o potopě?
Myslíš, jak Noe stavěl archu?
Tak. Do archy nastoupil Noe a jeho rodina a pár od všech druhů zvířat.
Pak pršelo a byla potopa… to znám. Ale co ta holubice?
Když přestalo pršet a vody postupně ubývalo, Noe vyslal holubici, aby zjistil, jestli už je někde suchá zem. Holubice létala nad vodou a vrátila se. Jako by říkala: samá voda. Pak ji Noe vypustil znovu. Zase létala nad vodou, ale vrátila se a v zobáčku nesla lístek z olivy. Někde našla zelený strom.
A potřetí ji vyslal a nevrátila se! vzpomněla si Magdalena. Ale co tady u křtu?
Holubice je posel. Nese dobrou zprávu. Pán Bůh je s tebou. Nezapomněl. Přichází jako Duch.
Dotkne se tě jemně. Je to jako mávnutí křídly.

Když byl Ježíš pokřtěn, ta holubice se objevila na chvíli a pak už vidět nebyla. Ale něco bylo jinak. Bylo jasné, že ten člověk, Ježíš, patří k Pánu Bohu.
Já bych taky chtěla patřit k Pánu Bohu, řekla Magdalena.
A tak se Magdalena začala připravovat ke křtu. Povídali si o tom s panem farářem. A taky s dětmi na náboženství a s tatínkem a s maminkou.
Při křtu se otvírá nebe a Pán Bůh říká člověku: Mám tě rád. Patříš mi.

A pak byla ta neděle. Anežka se moc těšila. Spolu s dalšími dětmi bude stát s Magdalenou v kostele vpředu u křtitelnice a bude se dívat. Škoda, že tak prší…
Byly bohoslužby. Magdaleno, křtím tě ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Řekl pan farář. Co se to děje? rozhlíží se Anežka. Rozsvítil někdo reflektory? Ne. Jenom vyšlo slunce. Ještě před chvílí to nikdo nečekal. Těžké mraky se roztrhly a ostré lednové slunce vniklo do kostela. Šikmými paprsky ozářilo místo před stolem Páně, kde stály děti s Magdalenou.
Otvírá se nebe, napadlo Anežku.
Holubice nese dobrou zprávu.

Holubice v Bibli
Holub dokáže létat na velké vzdálenosti. Už dávno ho lidé začali chovat jako domácí zvíře. Chová se i v Palestině. Ve Starém zákoně je jmenován mezi čistými zvířaty, používal se také jako obětní pták. U evangelisty Lukáše čteme, že Marie a Josef přišli s narozeným Ježíšem do chrámu a obětovali dvě holoubata nebo dvě hrdličky.
Holub a holubice se hebrejsky řekne jóná, tedy Jonáš. Význam slova je dvojí. Buď je zde odkaz na holubičí nestálost a hloupost (Oz 7,11), nebo naopak ukazuje k obrazu holubice v příběhu o potopě, kde holubice přináší zprávu o konci potopy, je obrazem Božího milosrdenství.
Jinde v Bibli je holubice obrazem lkaní, jinde bezelstnosti. V Evangelickém zpěvníku máme píseň Jako holubička tichá. Víte, kam holubička v té písni pospíchá?
V Novém zákoně je holubice symbolem Ducha Božího.

Lenka Ridzoňová
kresba: Magdalena Fendrychová