(ČB 12/2014)   Zdenka Pagáčová (1935) se narodila ve vesnici Tominovac v Požežské kotlině ve Slavonii v severním Chorvatsku. Vyrůstala v české evangelické rodině s osmi dětmi jako druhá nejmladší. V sousední vesnici Bjeliševci byl český evangelický sbor. Když bylo Zdence deset let, zemřel otec rodiny v koncentračním táboře, maminka a nejstarší sourozenci dále hospodařili. Zdenka vystudovala gymnázium a pracovala celý život v administrativě. Jako dlouholetá kurátorka bjeliševského sboru se velice zasloužila o stavbu nového kostela. Při příležitosti blížících se 80. narozenin převzala nedávno medaili vděčnosti ČCE za vše, co pro krajany, svůj sbor a církev vykonala.

Jak se vaše rodina dostala do Chorvatska? Odkud vaši předkové přišli?
Moji předkové přišli z Moravy, z Valašska. Tehdy za Rakouska-Uherska to byl jeden stát a vláda nabízela půdu k osídlení. Tady ve Slavonii byla půda úrodná, ale žilo zde málo obyvatel. Na Valašsku byla chudoba, tak někteří přišli sem za lepším živobytím. V roce 1880 přišel první Valach, Jan Chlevišťan. Chválil zdejší kraj a úrodnou půdu, a tak se sem vydávali další. V roce 1896 přišla moje babička s dědečkem, moje maminka se už narodila tady. Táta přišel později jako sedmnáctiletý. Vyučil se řezníkem a s maminkou se tu seznámili. V Tominovci tehdy žili Němci, Češi, několik slovenských rodin a Srbové. Chorvatů bylo ve vesnici nejmíň.

Jak to bylo s vírou?
My jsme byli evangelíci, luteráni. Dělaly se domácí pobožnosti, večer četl tatínek a pak maminka z Bible a Postily, zpívali jsme z kancionálů. Maminka si mě brala na klín, abych viděla do knížky, a tak jsem se naučila číst i švabachem. Na gymnáziu se později profesorka divila, odkud to umím. Že spolu žili Němci, Srbové, Chorvati a Češi, nikdy nedělalo potíž. Doma každý mluvil svým jazykem, ve škole a mezi sebou jsme se dorozumívali chorvatsky.

Co považujete za svůj domov?
Doma jsme mluvili jenom česky. Chorvatsky jsem se naučila, až když jsem šla do školy. Ale narozená jsem v Chorvatsku, tady jsem studovala, pracovala a tady mám důchod. Nikdy bych nezapřela, že jsem Češka, jsem na to hrdá. Ale prožila jsem tu celý život, je to můj domov. Já vlastně správně česky neumím. Do české školy jsem nikdy nechodila, gramatiku jsem se neučila. Když jsem pak byla z domu na studiích, nijak jsem češtinu necvičila ani nepotřebovala, snad bych ji i zapomněla. Ale četbou jsem si ji udržovala. A když začali přijíždět Češi do Bjeliševce a byly české bohoslužby, byla pro mě vzácnost slyšet zase evangelium v rodném jazyce!

Vaše čeština je krásně měkce valašská, tak jak to známe od „našich“, co mluví valašským nářečím.
No, já jinak neumím. Když někdo přijede, diví se, kde jsme se tak pěkně valašsky naučili. Ale my jsme nikdy jinak neuměli. Když přijedou krajané z Velké Lhoty, my si s nimi tak pěkně rozumíme! A oni nám rozumějí líp než Pražáci.

Jak to bylo po válce, když jste vyšla gymnázium a chtěla jít dál studovat?
My jsme měli kontakt s Čechami. Moje sestra odešla v roce 1947 do Čech za prací a také se tam vdala. Ani už nevím, jak jsem se seznámila s jedním panem učitelem, jmenoval se Emil Řehák. Začala jsem si s ním dopisovat, on už byl v důchodu. To bylo kolem maturity v roce 1956. A pan učitel Řehák, náš tehdejší pan farář Mihal Šipoš a pan biskup mě měli k tomu, abych šla studovat teologii do Prahy. Synodní rada s tím souhlasila, byla jsem na fakultu přijata. Byla jsem tehdy asi dvacet dní v Praze, bydlela jsem u příbuzných a přes den pobývala v bohosloveckém semináři v Jirchářích. Tam jsem se seznámila s Marií Čejkovou (později Taichovou) a Janou Juránkovou (později Opočenskou). S Marií se přátelíme celý život, byla i s manželem několikrát i tady u mě v Požegu, i já jsem je navštívila v Poděbradech a později v Hraběšíně. Něco se však stalo buď na české, nebo jugoslávské straně, to jsem nikdy nezjistila, prostě jsem v Praze nemohla zůstat. Byla to taková divná doba. (V té době došlo k roztržce mezi Titovou Jugoslávií a Československem a zřejmě z politických důvodů se Zdenka musela ze dne na den vrátit zpátky do Chorvatska – pozn. red.)

Takže z vašeho studia teologie nebylo nic? Co jste pak dělala?
Ne, nebylo. Prostě jsem musela odjet. Pak jsem pracovala tady v Požegu jako úřednice zdravotního a důchodového pojištění, později v úřadu pro cizince.

Jaké bylo a jaké je vaše místo v bjeliševském sboru?
Jako školáci jsme chodili na náboženské vyučování. To míval česky Slávko Škrobák, jeden člen sboru, presbyter. Faráře jsme měli maďarského, uměl chorvatsky. Nacvičovali jsme často nějaký program na vánoce nebo různé jiné příležitosti. A já jsem vždycky říkala nějakou básničku nebo zpívala písničku. V době, kdy jsem byla v Požegu na gymnáziu, jsem byla méně v kontaktu se sborem, protože spojení tehdy bylo špatné a domů jsem se moc často nedostala. Pak stavěli v Pleternici v roce 1987 modlitebnu. A já jsem vyřizovala všechny papíry, všechno jsem vychodila. To jsme byli ještě jeden sbor. Pak v roce 1993 se sbor rozdělil na dva: zvlášť Bjeliševac a zvlášť Pleternica. A já jsem se stala kurátorkou bjeliševského sboru.

Před dvěma lety jste slavili v Bjeliševci deset let od postavení kostela. Ten jste taky „vychodila“?
Možná bych to neměla takto o sobě říkat, ale všechnu starost jsem měla na sobě. Papíry vyběhat, všechno zařídit. Tehdy jsem měla malého polského Fiátka, už to bylo takové staré autíčko, všichni už mě znali, když jsem jela. A s tím jsem všechno objezdila.

Jaká byla při tom vaše role?
Pro stavbu nového kostela všichni nebyli. Měli jsme totiž modlitebnu v takovém domečku, ale byl už v moc špatném stavu. Ale přijel farář Jan Trusina a tehdejší synodní senior Pavel Smetana, mluvili s některými, až je namluvili, aby se kostel postavil. To bylo velice důležité. Nechtěli jsme, aby byl někdo proti a dělalo to zle. No a povedlo se. V listopadu 1999 jsem byla na synodu, kde jsem měla pozdrav, vyložila naše plány a poprosila o podporu. Ze Světového reformovaného svazu, kde byl tehdy generálním tajemníkem Milan Opočenský, jsme dostali třicet tisíc švýcarských franků, takže na podzim 2000 jsme mohli začít stavět. Za to se pořídila hrubá stavba. Pak nám pomohla Českobratrská církev evangelická. Farář Mirek Frydrych sehnal nějaké dary v Německu, Velká Lhota, kde žije hodně příbuzných rodin, dělala sbírku, mezi sebou jsme něco nasbírali, spoustu práce jsme udělali sami. A za tři roky jsme měli krásný nový kostel. Já jsem si vůbec nepředstavovala, že se to takto podaří. V květnu 2003 bylo slavnostní otevření.

Do které církve vlastně sbor v Bjeliševci patří?
Patříme pod Reformovanou křesťanskou kalvínskou církev v Chorvatsku. Tu tvoří reformovaní Chorvati, menšina v katolickém Chorvatsku, Madaři a Češi. Teď máme chorvatského faráře Branimira Bučanoviče, ale když jsme stavěli, byl naším farářem biskup Endre Lángh z Vinkovců. A to byl Maďar, který uměl chorvatsky.

Jak vidíte budoucnost bjeliševského sboru?
To je těžko odpovědět. Je to Boží vůle. V Izajáši máme: vaše úmysly nejsou moje úmysly, vaše cesty nejsou moje cesty. Nebo tak nějak. Mladí odcházejí, to je stejné jako všude. A specifické pro nás je, že jsme dvakrát menšina. Jako Češi po národnostní stránce a jako evangelíci po té náboženské. Po domovinské válce v devadesátých letech se hodně vzmohla katolická církev. Chorvatský stát má podepsanou smlouvu s Vatikánem. I když všichni samozřejmě ve víře nežijí, je skoro 90 procent Chorvatů přihlášených do katolické církve. A zbylých 10 procent jsou všichni ostatní: my protestanti, židé, vyznavači islámu a ateisté. Podle zákona máme všecka práva, to je pro menšiny dobře zařízeno.

Co vás jako českou menšinu při českém jazyku nejvíc drží?
Česky už mluví málokdo. V Bjeliševci sice víc než jinde, ale i tak mezi děckama ze smíšených manželství už češtinu slyšet není. A myslím, že už není ani jedna rodina, kde by oba rodiče byli Češi. Pro všechny už je to cizí jazyk. Ve spolku Česká beseda se zpívají české a hlavně moravské a valašské písničky, to je nejbohatší a nejdůležitější kontakt s češtinou. Jinak se i v České besedě mluví už chorvatsky. Vedoucí besedy Goran Hruška je historik, pracuje v archivu a je taky turistický průvodce, ten umí česky dobře. A on teď bude učit děti česky. Ostatní umí – někdo víc, někdo míň, ale dobře už nikdo. Kulturní tradice se udržuje, ale jazyk mizí. Česká beseda v Bjeliševci má pěvecký sbor a folklorní soubor dospělých a dětí. Stát se o spolky a národnostní menšiny dost stará, i finančně. Ale učitelů českého jazyka je málo.

Odjakživa zde žily různé národnosti, říkala jste, že máte sestry v Německu, další příbuzné na Moravě u Znojma, faráře máte chorvatského, do Reformované kalvínské církve patří také Maďaři. Cítíte se v dnešní globalizované Evropě jako Středoevropanka?
Já se cítím pořád stejně. A na tu směs různých jazyků a národů jsme byli odvždycky zvyklí. Jiná věc je Evropská unie. Mám dojem, že se teď v krizi máme ekonomicky trochu hůř. Ale jinak je to dobré. Můžeme cestovat, navštěvovat se. Je to podobné jako kdysi za Rakouska-Uherska, když naši předkové přišli z Valašska sem. Odstěhovali se vlastně jen na jiné místo v rámci jednoho státu. Možná se historie opakuje, kruh se uzavírá.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Já přečtu časopis vždycky od začátku do konce, ale ostatní málo. Je tu už ta zmíněná jazyková bariéra. I my, kdo umíme česky, mluvíme vlastně jazykem našich předků, s kterým kdysi přišli. A každý jazyk se vyvíjí. Vaše čeština je na nás trochu složitá, je už jiná. Přesto bych vzkázala: kdo má možnost, ať časopis užívá a čte! Mně se nejvíc líbí, že se dočtu o životě obyčejných lidí. Co dělají a jak žijou.

ptala se Daniela Ženatá