(ČB 12/2014) V přírodě rád tráví čas každý. Chodí na procházky do lesa, běhá po parku, na jaře seje mrkev a ředkvičky, pomazlí se se psem či obdivuje květiny doma za oknem. To všechno představuje kontakt s přírodou, který má na člověka pozitivní účinek. Posuneme-li se o krok dál, příroda, určité její prvky se můžou jevit jako vhodné prostředí pro nejrůznější způsoby terapie.
Obecně přijímané jsou animoterapie či zoorehabilitace – s pomocí zvířat a pod profesionálním vedením se pečuje o osoby různého věku, aby se podpořilo jejich zdraví a celková kvalita života. V rámci rostlinné říše pak podobně mohou fungovat sociální a terapeutické zahrady, kde člověk zakouší všemi smysly barvy, vůně, tvary a zvuky. Souhrnně se všemu, co se týká přírody a jejího terapeutického vlivu na člověka, říká green care (v češtině pro to nemáme tak pěkný ekvivalent). Při léčbě člověka se green care může stát aktivní složkou.
A teď si představte kombinaci výše uvedeného v každodenním životě, třeba i s placenou prací, s praktickými dopady na užitek z plodin a zvířat, na rozvoj venkova. Takový koncept existuje, buduje se od 60. let v Nizozemí, Itálii, Norsku, Velké Británii, Francii. V České republice se pro něj začíná ujímat pojem „sociální zemědělství“, v anglických pojmech „social farming“, „care farming“, „farming for health“, „green care in agriculture“ a nedávno se o něm v tomto časopise zmínil farmář Vojtěch Veselý. Jde o přístup, v němž se snoubí zemědělství a sociální služby na místní úrovni. Zemědělská farma se stává prostředím, kde jsou poskytovány sociální služby lidem, kteří mají trvalé nebo dočasné specifické potřeby.
Takový sociální farmář může v přirozeném prostředí rostlinné, živočišné či kombinované farmy nabídnout mnoho aktivit, které jsou v jiných případech obtížně vytvářeny. Škála je skutečně široká: od pracovní a sociální rehabilitace přes nácvik nových dovedností, získávání nových znalostí, nácvik hrubé i jemné motoriky. Jedinec vidí celý výrobní proces, například výrobu sýrů, naučí se pracovat s rostlinami, zakusí sezónnost práce, některé farmy mají svůj vlastní prodej ze dvora, kde se lidé se zdravotním postižením mohou uplatnit a procvičit si komunikaci. Ti, kteří ztratili smysl života nebo se aktuálně utápějí v nějaké beznaději nebo trpí stresem z náročné práce, naleznou na zemědělské farmě mnoho míst, kde mohou nabýt novou sílu, pocit důležitosti a vlastního uplatnění. O něco se starají, přebírají odpovědnost za jiné živé bytosti, nejsou pouze pasivními příjemci péče. Dalšími cílovými skupinami sociálního zemědělství mohou být senioři, lidé po léčbě ze závislostí, lidé opouštějící věznice, ústavní péči.
Sociální zemědělství slouží jako dobrá praxe pro rozvoj venkova. Nejenže poskytuje výše zmíněné služby, ale také tímto způsobem podtrhuje další funkce, které by zemědělství mělo naplňovat: environmentální, estetickou, historickou, kulturní, rekreativní, sekuritativní a sociální. Model sociálního zemědělství omezuje odliv obyvatel z venkovského prostředí, protože dokáže ve svých provozech, často v režimu ekologického zemědělství, nabídnout smysluplnou činnost pro více lidí, svou prvovýrobou dbá na regionalitu, podporuje tradiční výrobky a zpracování.
V naší zemi zatím můžeme hovořit spíše o budoucnosti, v západních zemích jsou však sociální farmy běžnou praxí. Podle starších údajů vidíme, že například v Nizozemsku počet farem vzrostl od 51 v roce 1998 do 756 v roce 2007. V roce 2004 bylo v Norsku 550 farem, v Itálii mezi 300–350, v Rakousku 250 a ve Flandrech 140 farem. Tyto země mají propracovanější systém sociální péče, ale nebály se propojit jej se zemědělským sektorem, což je u nás stále obtížně představitelné. Ale proč se nenechat inspirovat?
Eliška Hudcová