(ČB 11/2014) Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

Podle tolerančního patentu směli evangelíci vstupovat do svých nově postavených modliteben, stodol, jen od humen. Dveře nesměly příliš zvát. A dovnitř mohli jen zapsaní a úřady registrovaní. Aby již nikdo další nebyl nakažen kacířstvím…

Co dnes? Zveme? Čím chceme nakazit? Dveře jsou vizitkou, mají být naznačeným pozváním. Překročit práh znamená vstoupit do jiného světa. Můžeme uvnitř už okusit něco z toho Božího? Něco, co nenápadně, jak kvas, proměňuje a jednou promění všechno?

Na jednom místě evangelia podle Jana říká Ježíš: Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn (J 10,9). Dveře něco ukrývají, tají, slibují. Dveře jednoduché, zdobené, dřevěné, kovové. Staré, nové. Otevřené, zavřené, zamčené. Kolem některých chodíme a jsme zvědavi, co je za nimi. Některé dveře zvou, z jiných máme strach. Do některých bychom chtěli vstoupit, a nejde to. Do kolika se nám nechtělo? Za kolika jsme se zavírali? Kolik jich neuměli otevřít?

Provezou nás kostelními dveřmi v kočárku ke křtu, projdeme jimi při svatbě, pronesou nás jimi v rakvi. A mezi tím? Zřetelné i těžko postřehnutelné dveře mezi životními fázemi – nechat si požehnat, pomodlit se před vstupem, nechat si ukázat kudy jít, povzbudit k otevření nebo zavření.

Je smrt dveřmi do nového? Nevím, jaký je svět za dveřmi… Křesťané věří, že jsme odpovědní za to, jak žijeme, že jsme svůj život dostali. A že za dveřmi je okamžik zodpovězených otázek a dokončených pokusů někoho mít nesobecky rád; že tam je dobře. Smrti se bojíme. Jsou to skutečně dveře, nebo zeď? Křesťanská víra učí se smrtí počítat, učí, že se jí nejde vyhnout, že tyto dveře, okamžik, nejde vytěsnit, obejít, učí však i se nebát. Není to jistota, je to naděje, která nemírní bolest, možná ani strach.

Otevře někdo? Jaké to bude? Nepředstavuji si, co je za dveřmi smrti, doufám, že jsou, že Bůh, kterého tady potkávám, tuším, je i tam, otevře, odpustí, přijme, nebude už neznámý, bude blíž, než je teď.

Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou. (Zj 3,20)

Ondřej Macek