(ČB 11/2014) V třítisícovém maloměstě, jakým Libčice nad Vltavou jsou, je to nepřehlédnutelná událost, koná se pravidelně už řadu let. Poprvé to bylo na začátku června roku 2002.

O tom, jak festival vznikl, vypráví katolický farář Petr Bubeníček: „Počátky festivalu mají hodně hluboké kořeny. Od první poloviny devadesátých let ve mně stále narůstala otázka, co já, ve svém postavení, mohu udělat pro židovský národ… vše konečně nabralo konkrétní podoby v březnu 2002, kdy jsem se vrátil již z šesté návštěvy Izraele – to bylo v době intifady. Tehdy jsem se rozhodl uspořádat Koncert pro Izrael v Libčicích nad Vltavou… první z umělců, kterého jsme oslovili, byl Vladimír Merta (snad kvůli jeho písni Hoří Jeruzalém). Myšlenka malého koncertu festivalového typu s předcházející bohoslužbou za pokoj a mír v Izraeli se mu zalíbila a vymyslel název Tichý hlas pro Svatou zemi… po koncertu tehdejší předseda Společnosti křesťanů a Židů prohlásil, že v Libčicích budeme každý rok tichým hlasem zpívat a hrát tak dlouho, dokud nebude v Izraeli mír.“

Zakladatelem a iniciátorem je tedy katolická farnost v Libčicích, ale už od počátku přizval P. Bubeníček ke spolupráci také libčické evangelíky. Festival každoročně zahajuje ekumenická bohoslužba v katolickém kostele se společnou modlitbou za pokojné soužití na politicky žhavé půdě současného Izraele a Palestiny. To nejdůležitější se pro mě ale odehrává ve chvíli, kdy jeden starozákonní text vykládají současně tři duchovní: různé přístupy, ale zároveň úcta a respekt a vzájemné naslouchání. To mě vždycky znovu fascinuje. Anebo společné závěrečné požehnání, pro které si účastníci bohoslužby mohou přijít buď ke katolickému knězi, k židovskému rabínovi, nebo k evangelické farářce.

Po bohoslužbě začíná hudební program: ten hlavní na zahradě katolické fary, ale další paralelně také v evangelickém kostele: písničkáři Dáša Andrtová-Voňková, Karel Diepold, Slávek Klecandr, hudební skupiny Geshem, Mišpacha, sefardské písně, zazpívané Janou Lewitovou za doprovodu Vladimíra Merty anebo workshop s nácvikem židovských písní pod vedením rabína – to je jen několik titulů z programu, který v mnohém ohledu přesahuje obvyklou festivalovou nabídku.

Na obou místech je vždy také prostor pro panelovou diskusi, přednášku, rozhovor se zajímavými hosty, jakým jsou bezesporu Jaroslav Achab Heidler (židovské hřbitovy), rabíni Ronald Hoffberg, Michael Duschinski, Shumi Berkowitz nebo ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát či velvyslanec státu Izrael Jaakov Levy. Na katolické straně pak mezi jinými Tomáš Halík, Daniel Hermann, z evangelíků jmenuji Petra Slámu, Pavla Hoška a především Mikuláše Vymětala, který se festivalu účastní pravidelně každým rokem. V evangelickém kostele i na půdě MěÚ Libčice probíhají zároveň výstavy fotografií (Ghetto Lodž-Baluty, fotografie z cyklovýpravy do Izraele L. Poruby nebo fotografie A. Rývové ze židovských hřbitovů).

Lidé si vybírají to, co je v programu zaujme a přecházejí mezi evangelickým kostelem a zahradou katolické fary. Tam kromě občerstvení nechybí také nabídka duchovní literatury, koutek pro děti, prostě potřebné zázemí. Jsou lidé, kteří si přijedou poslechnout svoje oblíbené písničkáře, folkové zpěváky, klezmer kapely. Posedět ve vstřícném prostředí, občerstvit se, s někým se setkat, spočinout, být toho součástí… Slyšet zpívat Mášu Kubátovou, to je vždycky silný zážitek. Kdo vydrží až do konce, uslyší hrát kapelu Klec a Oyfen feldz-Koza na útesu. To je hudba, která člověka zvedne ze židle. Stává se to (dokonce) i mně, že v setmělé zahradě pak společně podupáváme, pohupujeme se a skoro i tančíme za rytmů klezmer…
Setkat se své odlišnosti – náboženské, kulturní i lidské – ale také společně otevřít Bibli, společně se modlit – to je něco, co stojí za to zažít. Vždycky znovu.

Dana Rotkovská