(ČB 9/2014) Nikdy nelze pochopit, „kde jsme“, „v jakém místě duchovní pouti dějinami se nacházíme a co je tudíž třeba činit“, dokud nepochopíme, jak jsme na toto místo historicky dospěli. A pokud se ptáme, „co má činit křesťan v této době“ – ať ji nazýváme stále ještě moderní, nebo již postmoderní, nebo post-postmoderní nebo jakkoliv – musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka.

Hybatelem změn bylo osvícenství
Ono znesamozřejmění, jinak řečeno sekularizace, proběhlo především během 19. století. V různých částech Evropy a v různých společenských vrstvách se odehrálo v prudkých skocích či pozvolna, samovolně či násilně, shora mocensky či zdola občansky. Společným myšlenkovým základem celého pohybu však bylo osvícenství 18. století se svou kritikou tradičního církevního pojetí světa. Hybateli osvícenské kritiky přitom často byli teologicky vzdělaní křesťanští intelektuálové (mezi katolíky kupříkladu L. A. Muratori, mezi protestanty G. W. Leibniz), uvědomující si rozpory mezi církevní naukou i praxí na jedné straně a měnícím se světem na straně druhé. Praktickým dědicem osvícenství – a to i jeho radikální, někdy přímo protikřesťanské podoby – byla Velká francouzská revoluce, zalévající na přelomu 18. a 19. století jako veliká potopa předmoderní náboženský svět.

Po porážce Napoleona se „restaurovala“ moc států, založených na alianci vládnoucí dynastie s jednou monopolizovanou církví. Ač to do jisté míry platí i pro Prusko a luterství, přece jde dominantně o státy s monopolizovanou katolickou církví (Francie, Rakousko a malé státy Itálie). Katolická církev však již svůj monopol duchovní, jaký měla „před potopou“, neobnovila.

Ztráta autority církve
Ať je církev ještě jakkoliv mocná, znovu zaštítěná zákony evropských států, všeobecně uznávanou autoritou už není. Ač dosud vytváří přirozené prostředí pro masy venkovského lidu, který neprošel osvícenstvím a žije vlastně stále barokem (fenomén „lidového baroka“, trvajícího po celé 19. století!), už není garantem intelektuálního a uměleckého dění. Církev se stává jen jednou ze součástí moderního světa. Lidé kteří církví a jejími problémy žijí, pro něž je přirozeným světem, rámcem a strukturou jejich myšlení a mluvení, se stávají menšinou uvnitř společnosti, jednou ze zájmových skupin. Církev je stále ve světě – ne už svět v církvi. Teprve od té doby je možné mluvit i o specifické „katolické literatuře“. Katolická literatura je literaturou vyhraněné menšiny uvnitř sekulárního světa. Katolická literatura, odlišná od „literatury vůbec“, je možná a myslitelná až ve světě, který katolickým přestal být.

Odrazy v literatuře
Moderní katolická literatura je celoevropským fenoménem, který trvá po celé 19. a 20. století a zahrnuje díla několika desítek umělecky prvotřídních a myšlenkově hlubokých (ač ovšem často kontroverzních) spisovatelů, jako Léon Bloy, Paul Claudel, G. K. Chesterton, Graham Greene, Gertrude von Le Fort či Sigrid Undsetová. Zahrnuje ale i množství literatury průměrné až triviální, lidovýchovné. Všechna ta mnohotvárnost se myšlenkově pohybuje uvnitř tří vrcholů ideového trojúhelníku. „Katolický reformismus“ (či: reformní katolicismus, katolický modernismus) je snaha nalézt pozitivního konsenzus církve a společnosti, vyjít vstříc problémům moderního světa, oprostit se od všeho, co je v církvi dočasné, co je historicky podmíněno, co je zmrtvělé a proměnitelné; kruciální otázkou ovšem jest, co všechno to je. „Katolická restaurace“ naopak trvá na tom, že v církvi je všechno správně; co je ve světě odlišné, je špatné, a že ideálním stavem by byl návrat k předmodernímu, hierarchickému modelu světa s aliancí autoritativního státu a církevní struktury. „Katolická romantika“ je pak hnutí, vycházející nikoliv z církevního prostředí, ale naopak z prostředí uměleckého. Je to hnutí lidí, pro které již církev není výchozím životním prostorem, kteří vyrůstají uprostřed světa více méně sekularizovaného a kteří nacházejí zalíbení v církevním prostředí právě proto, že je jiné než moderní svět. Katolicismus je v pojetí katolické romantiky tím, čemu moderní antropologické teorie říkají „kontrakultura“.

Okouzlení romantickou představou o středověku
Kritik F. X. Šalda vzpomíná, kterak se mu stalo, že šel kolem katedrály i vstoupil do ní a tam, přemožen jejím kouzlem, klekl na chvíli na dlaždicích a ač se modlit neuměl, i plakal dokonce a sám se divil, co se to s ním a v něm děje. Tento „katedrální zážitek“ je typickým výchozím bodem „katolické romantiky“. Někdy zůstane jen u zážitku, ale někdy zážitek a/nebo tvorba díla dovedou umělce (a pak jeho čtenáře) až i k skutečné konverzi. Konverze umělce (nebo obecněji – umělecky citlivého člověka) je fenomén trvale přítomný v moderní kultuře. Konkrétní důvody bývají nejrůznější – okouzlení estetikou středověku, katedrál a gregoriánského chorálu, okouzlení výtvarnou a hudební kulturou baroku, nadšení pro postbarokní lidovou zbožnost, která se po celé 19. století uchovává na venkově,

opětovné objevování starších dějin vlastního národa s heroizovanými a idealizovanými postavami zbožných králů, biskupů a mnichů, kteří byli současně budovateli národních států a kultur. Vedle těchto motivací „objektivních“, estetických a/nebo historických ke konverzím často vedou důvody osobní, totiž existenciální krize, které provázívají moderního umělce a z níž se hledávají východiska v nejrůznějších „jiných světech“ – od alkoholických a drogových „umělých rájů“ přes zdánlivě „modernější“ a „vědečtější“ duchovní prostory okultní a ezoterické (viz obrovské množství moderních umělců, kteří pěstovali různé formy okultismu a spiritismu!) až po katolicismus. Umělec který neví, co se sebou, se pokouší nalézt útěchu a klid v zapomenutí a rozplynutí sebe sama v „objektivní“ katolické zbožnosti.

Vlny katolické romantiky
Pojem „romantismus“ bývá nejčastěji spojován s první půlí 19. století. Tehdy se skutečně rodí všechny výše jmenované formy příklonů ke katolicismu – inspirace uměním staré Itálie (skupina německých malířů „nazarénů“ i celý fenomén architektonického stylu novogotiky, počínající dostavbou katedrály v Kolíně nad Rýnem), nadšení pro středověkou epochu v rámci obrození jednotlivých národů (tvorba polských básníků „věštců“ Mickiewicze, Slowackého a Krasiňského), vyhledávání živoucích památek barokní zbožnosti (spisy jeptišky Anny Kateřiny Emmerichové, které podle jejích údajných vizí vytvořil básník Clemens Brentano), i přiklánění ke katolicismu coby východisku z osobní krize (německý básník Novalis či týž Brentano). Po celé 19. a 20. století však evropskou kulturu provázejí nové a nové vlny „katolické romantiky“. V české kultuře se katolická romantika v první půlce 19. století projevila jen málo; na to byla česká společnost v onom čase ještě příliš málo sekularizována. Zato v čase druhé velké evropské vlny, tedy na sklonku 19. století, přináší i česká kultura řadu osobností s katolicismem sympatizujících nebo v (nemnoha) případech i provádějících radikální osobní konverzi – Julius Zeyer, František Bílek, Jiří Karásek ze Lvovic, Jan Zrzavý či citovaný F. X. Šalda, který se ke katolicismu střídavě přikláněl a zase od něj oddaloval. Ve třetí vlně, ve dvacátých a třicátých letech, se v české kultuře, pod vlivem francouzským, vytváří pevně strukturované katolické kulturní milieu se svými nakladatelstvími a časopisy, jehož přinejmenším některé umělecké zjevy jsou respektovány a přijímány i na celonárodní scéně – Jakub Deml, Jaroslav Durych či Jan Zahradníček.

Čtvrtá vlna se rodí uprostřed komunistické totality – zhruba od šedesátých let jednotlivé osobnosti objevují katolicismus coby duchovní alternativu vůči režimní kultuře. Tehdy, většinou na okraji oficiální kultury nebo pak jen v samizdatu či v exilu, se k tradici katolické romantiky (aniž by užívali tohoto termínu!) svým dílem hlásí tvůrci tak výrazní jako Ivan Diviš, Josef Topol, Jiří Kuběna či Ivan Martin Jirous. Teprve tehdy je také (opět mimo oficiální kulturu) doceněn význam díla básníka a grafika Bohuslava Reynka, kterého si jeho vlastní generace téměř nevšimla. Reynek představuje pro české katolické romantiky druhé poloviny 20. století nejpřitažlivější příklad katolicismu coby moderní „kontrakultury“.

Protestantská romantika a nadkonfesijní současnost
Proč ale není analogická řeč také o „protestantské romantice“, která by měla být jádrem moderní „protestantské literatury“? Vždyť přece existovalo „protestantské osvícenství“! Jenomže vývoj ve většinově protestantských zemích Evropy (Prusko a další německé státy, Anglie, Skandinávie) byl odlišný. V těchto zemích totiž osvícenství a sekularizace probíhaly spíše pozvolna a bez velkých otřesů, jako konsenzus valné části společnosti. Vzdělané střední vrstvy se kulturně a mentálně modernizovaly, aniž by se tím nutně odcizovaly protestantské církevní tradici. Tomu víceméně přitakává i protestantská teologie té doby; od Schleiermachera až po Harnacka.

Vytváří se „kulturní protestantismus“ jako kultura většinová, uměřená, vnitřně nedramatická, kompromisní mezi tradičností a modernitou. Němečtí spisovatelé výmarské klasiky či angličtí spisovatelé viktoriánské éry se necítí roztrženi mezi dva světy – náboženský a civilní, duchovní a umělecký. Náboženství pro ně není „kontrakulturou“. Hledají-li radikální kontrakulturu, pak někdy právě v konverzi ke katolicismu. Paradoxem je, že snad nejvíce se pro starou protestantskou kulturu nadchl v německém 19. století ten tvůrce, který svými kořeny tkvěl v tradici jiné – skladatel z židovské rodiny Felix Mendelssohn-Bartholdy, objevitel díla Bachova, autor Reformační symfonie… Až 20. století přinese kultuře v protestantských zemích nové, velmi dramatické impulzy. Z nich, konkrétně z druhé světové války, vzejde mimo jiné i chápání křesťanské kultury v nové, nadkonfesijní podobě, v níž je „katolickost“ a „protestantskost“ už jen relativně málo důležitým akcentem. Ale to je jiný příběh. Příběh, jehož součástí jsme my sami.

Martin C. Putna
autor je literární historik, profesor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy