(ČB 7+8/2014) Kdo by odolal čisté kráse barevných kousků skla, ze kterých bylo možno sestavit a za pomoci drátku stvořit květiny, které se skoro vůbec nelišily od těch z našich zahrádek, hájů a luk. Pod vedením sklářky Marcely Růžičkové z Lužických hor mohli dospělí i děti rozvinout svoji fantazii a projevit zručnost. Evangelický kostel ve Dvakačovicích se tak na chvíli stal malou rajskou zahradou – místem bezpečí a radosti, ve kterém celé odpoledne a večer vyrůstaly a rozkvétaly čarokrásné květiny z průzračného skla. Každý si udělal radost svou tvořivostí, obrazností a osobitým vkusem pro krásu. Ještě větší radost jistě prožijí ti, ke kterým se krása květů z barevného skla dostane jako dárek věnovaný od srdce s přidanou hodnotou ruční práce, která byla odjakživa vysoce ceněna u našich židovských bratří a sester ve víře i v křesťanských církvích různých denominací. Sklo a křišťál se nám staly, jako i našim předkům, symbolem průzračnosti, pravdy a moudrosti.
Říkáme této slavnosti „Noc kostelů“, ale docela dobře bychom ji mohli nazývat i „Dnem či světlem církve“. Noc je nám časem ztišení. V osvětleném kostele vidíme a zažíváme kontrapunkt světla a tmy, ale to, o co nám předně jde, je dosvědčit sobě a druhým, že jsme se kdysi rozhodli a stále rozhodujeme být lidmi světla, kteří do noci a temnoty vycházejí s vírou v Pána. Jsme Kristovi učedníci a tím, čím jsme a kam jdeme, svědčíme o jeho spasitelském díle. A o tuhle radost se ze srdce dělíme i s těmi, kteří třeba kdysi zaslechli Boží slovo, ale církev a sbor se jim nestaly domovem. Dělíme se o tuhle radost s těmi, kteří za dveřmi a okny našeho kostela tuší cosi velkého a neobvyklého a procházejí-li při svých všedních i svátečních cestách kolem, říkají si: Kdyby tak jednou bylo otevřeno a naskytla se možnost promluvit s lidmi, kteří se v tom krásném domě setkávají.
My všichni, kteří jsme tento cenný a nezapomenutelný čas prožili, si odnášíme vědomí, že jsme „nebyli jen při tom“, ale hlavně že jsme byli spolu navzájem, že jsme se v tvůrčí práci dotýkali krásy, kterou nepochybně každý z nás vyhledává a má ji rád. Nešlo nám o to „být tam, v kostele“, ale být spolu a vytvořit něco, co odkazuje k trvalým hodnotám a co ukazuje na toho, kdo je tou největší krásou a hodnotou – sám Bůh. Neformálním setkáním lidí dobré vůle, kteří si chtějí, bez ohledu na své odlišnosti, pohovořit o věcech, které jim dělají radost a které je třeba i trápí, může leckdy započít setkávání trvalé, chtěné a očekávané. Zpívali jsme, četli, naslouchali a tvořili, a tím vším se obraceli k tomu, který je nejlepším adresátem naší naděje, našeho doufání a našich proseb. Spravedlnost a pravda přivádějí do našeho společenství a do našeho kostela nejen nás, kteří jsme uvěřili, ale všechny, kteří na své cestě životem hledají oporu, která by se nezhroutila s každou menší bouří a změnou, kterých už bylo, je a kterých ještě bude nespočet.
Noc kostelů dostala naději stát se jitrem a snad i dnem a světlem církve; utvrzuje a posiluje i naději těch, kteří k nám doputovali z rozličných směrů a míst. Je jen na nás, abychom tomuto světlu co nejméně stínili a abychom do lampy, ze které září, naopak přilévali dobrou míru čistého oleje. To světlo nemá být tak silné a nesnesitelné, ale mělo by to být světlo služebné, účinné, světlo letního podvečera, po kterém se, přijde-li noc, člověku stýská. My, dvakačovičtí evangelíci, chceme tímto světlem být.
Květiny, které jsme vytvářeli a kterým jsme ze střípků skla tak trochu vdechli život, mohou založit zahradu smíření, radosti a dobré pohody. Mohou vytvořit zahradu, do níž budou svobodně a rádi přicházet lidé různého smýšlení a naturelů, zahradu, v níž bude Bůh uprostřed nás. On nám vdechl život, a tak ho předávejme a vydechujme dál.
Dušan Ehmig