(ČB 7+8/2014)      S postupným přechodem na samofinancování vyvstává praktická otázka: Kde na všechno vzít? Mnohé sbory již přijaly a využívají bohatou nabídku možností, jak své vize a projekty uskutečňovat, jiné se to teprve učí. Na důležité věci kolem hledání zdrojů jsme se zeptali Petra Bruny, který je v této problematice pomocníkem a rádcem.

V Ústřední církevní kanceláři pracuješ jako fundraiser. Co znamená tento podivný výraz?
Musím říct, že mi ten výraz také dělá potíže a raději bych našel nějaký český ekvivalent, ale ještě mě nic nenapadlo. Snad něco jako pečovatel o zdroje?

Co má fundraiser na starosti?
Právě ty zdroje. Ať už jsou to dárci zahraniční, v našem případě partnerské zahraniční církve, institucionální jako ministerstva či kraje, firemní nebo individuální. A fundraising není v první řadě věcí „vytěžení zásob“; jde o kultivaci vztahů, o partnerství a nadchnutí pro naši věc. A materiální i nemateriální podpora v jakékoliv formě je výsledkem takového opečovávaného vztahu, nikoli primárním cílem.

Vyhledávání podpory a zdrojů bylo v církvi už dříve, nebo ne?
Církev má ze všech institucí na světě největší a nejdelší zkušenosti s fundraisingem, jenom jsme ty dovednosti po cestě poztráceli. Co jiného je výstavba chrámů, škol, diakonických středisek nebo podpora potřebných lidí už od počátků církve? A vše ze sbírek členů! To je přece fundraising! My křesťané jsme vyzařovali solidaritu navenek! A dnes prosíme o solidaritu sami. Často ani neprosíme, ale čekáme, co se stane.

Komu nabízíš služby fundraisera?
Všem sborům. Školám Evangelické akademie. Kolegům z ústředí a všem zájemcům.

Kde se dozví zájemce podrobnosti?
Nejlepší cestou k informacím jsou moje epištoly ve sborových zásilkách, v nichž se hlásím každý měsíc s příspěvkem. Ty chodí do každého sboru, každému kazateli. Oživil jsem svoji sekci na církevním webu a rád bych ji stále aktualizoval. Založil jsem též skupinu Ekumenický fundraising na facebooku, kde dávám aktuální odkazy na granty, vzdělávání a jiné informace.

Co když se v nabídce na webu někdo nedokáže orientovat?
Buď si může nechat poradit od zkušenějšího uživatele, pasivní prohlížení stránek nevyžaduje žádné zvláštní schopnosti, nebo mi může jednoduše zavolat či napsat e-mail. V blízké budoucnosti bych rád začal navštěvovat senioráty a napsal krátkou a přehlednou „kuchařku“, kterou chci ušít na míru českobratrským podmínkám.

A když někdo vůbec neví, jak začít?
Hlavně nečekat a nelamentovat. Ústředí církve a Jeronymova jednota jsou službou pro sbory. My jsme zde pro povšechný sbor, ale ten musí mít zájem. A je třeba vyvinout vlastní aktivitu. Oslovit nás a nechat si poradit. A být připraven. Bez napsaného projektu, sestaveného rozpočtu, finančního plánu, prostě bez vize a vůle to nejde. Pokud někdo za mnou přijde s tím, že by chtěl ve sborové budově vybudovat to a to, ale ten projekt je ve fázi snění a pěkných představ, nemůžu konkrétně pomoct. Můžu ale poradit, jak ze startovní čáry vyrazit.

Máš nějaké příklady dobré praxe a výsledku?
Mně osobně se líbí ti duchovní a ta staršovstva, kde nelení a jdou vstříc svým vizím, kde se umějí nadchnout pro věc a kde umějí využít schopnosti a charismata všech svých členů. Líbí se mi ty sbory, které slouží nejen svým ovečkám, ale stávají se střediskem obecního a komunitního života, vycházejí ze své ulity do nejistoty a do dobrodružství. Vyšperkované kázání ještě nikoho nespasilo, ale otevření bratrům a sestrám otvírá všem zúčastněným Boží království již zde na zemi. O několika příkladech dobré praxe píši v krátkých medailoncích na webu.

Co bys doporučil lidem ze sborů, kteří by rádi dosáhli na nějakou finanční podporu, ale nevědí, jak na to?
Sednout si a zároveň vizionářsky i realisticky prodiskutovat, zda je to v našich silách, zda to vůbec potřebujeme, pro koho to děláme a jak tím oslovit vlastní členy i lidi mimo církev. A nejprve hledat potenciál u sebe, tj. peníze, materiál, dobrovolníky, prostory apod. Potom se podívat na možnosti podpory od povšechného sboru a Jeronymovy jednoty. Dále si zjistit, zda příslušný kraj nebo ministerstvo nemají dotační program, který by byl pro nás vhodný. Lze také obejít místní živnostníky a pro dětský den zkusit sehnat výherní ceny nebo pomůcky v papírnictví nebo v cukrárně. Prostě ohledat terén.

Co by měli vědět lidé ze staršovstev, kteří mají na starosti opravy církevních budov?
Měli by se pídit po informacích, nebát se a nesedět s rukama v klíně. A zapojovat do projektu opravdu celou blízkou komunitu. Na to dnes dárci slyší. Nechtějí nákladně opravovat budovu, kde se schází deset lidí k bohoslužbám. To mohou klidně u někoho v obývacím pokoji. Ale umět využít prostor pro obcování svatých i nesvatých, pokud využiji text z vyznání, to je kumšt. Pozvat do prostor skauty, matky s dětmi, místní kapelu, ekologickou iniciativu, nabídnout prostory členům jiné církve nebo zařídit čajovnu. Být přístřeškem. Takové akce „voní“. Dárcům, sousedům a vůbec veřejnosti. A v posledku hlavně nám samým.

Co by měli vědět ti, kteří chtějí pořádat různé akce pro děti, pro seniory, tábory, vydávat sborové tiskoviny…?
Na tyto tzv. měkké projekty lze dnes sehnat peníze nejjednodušeji. Spíše než na projekty stavební. Na druhou stranu si myslím, že to jsou věci, které by si sbor měl z větší části platit sám. Každý ve sboru si musí odpovědět, zda je v jeho zájmu mít zázemí a vybavení pro setkávání lidí, s kterými sdílím mnoho společného a k tomu ještě víru v Krista. Zda s nimi chci něco podnikat a zda jsem ochoten se k tomu postavit odpovědně. Za kino jsme ochotni utratit, když jdeme jako rodina, klidně tisícovku včetně popkornu a limonády, koupíme si na zahradu bazén a do obývacího pokoje plazmovou televizi, ale po bohoslužbě vytáhneme z peněženky dvacku nebo pošleme za celý měsíc pětistovku a myslíme si, že tím celý stroj udržíme v chodu. Rekonstrukci a údržbu budovy, plat faráře, biblické hodiny, podporu diakonie atd. Pak vyplave na povrch zásadní otázka: Je církevní společenství naše priorita?

Ptala se Daniela Ženatá