(ČB 7+8/2014) Píšu tento článek o našem seniorátu až po synodu, který se letos konal na Vsetíně. Proto se docela nabízí srovnání s Východomoravským seniorátem.

Pražský má nejvíce sborů, je jich 31, Východomoravský má jen o čtyři méně, ale je mnohem lidnatější, má 17 tisíc členů, Pražský jen devět. Většina sborů na Vsetínsku je tolerančních. U nás jsou jen dva – s rokem vzniku bezprostředně po vydání tolerančního patentu – Salvátor (AV) a Soběhrdy (HV). A třetí byl po 65 letech Kliment (HV), kdy ovšem platil pro nekatolické církve ještě týž režim.

Většina sborů našeho seniorátu vznikla ze dvou pražských sborů, u Salvátora a u Klimenta. „Jak?“ ptali se mne s velkým údivem na východní Moravě. Zakládáním kazatelských stanic v dalších částech Prahy, okolních městech a vesnicích. Jejich postupným osamostatňováním na filiální sbory a posléze na sbory zcela samostatné. To pokračovalo i později ve spojení s přestupovým hnutím. A týkalo se to nejen našeho seniorátu, ale i sborů velice vzdálených, jako je Plzeň, České Budějovice a další, jejichž počátky jsou právě v těchto dvou sborech.
(viz http://prazsky-seniorat.evangnet.cz/clanek/1-Rodokmen-sboru/index.htm)

Náš seniorát má sbory velkoměstské i malé městské, a to v Praze i v okolních městech. Má i dva sbory vesnické. Na území Prahy je 21 sborů, ve Středočeském kraji jich je 10. Vzdálenosti mezi mimopražskými sbory jsou veliké (20–40 km), jejich spojování je tedy prakticky nemožné, už z dopravního hlediska. Každý z nich má navíc rozsáhlou diasporu.
V některých sborech se schází průměrně až 200 lidí, jinde kolem 60, někde jen 10.
Pražské sbory mají jedno společné. Jejich členové bydlí po celé Praze. MHD to umožňuje. Místní příslušnost moc neplatí. Když se lidé stěhují na okrajová sídliště, jezdí stále do svého původního sboru, což je chvályhodné. Nebo si sbor vybírají podle kazatele, to už tak dobré není. Když se s někým nepohodnou, přejdou jinam, a to už je zcela špatně.

V Praze jsou celá velká sídliště, kde není jediný sbor. Jsou tu i sbory kdysi vesnické, které se staly pražskými rozšiřováním Prahy; kolem nich vyrostla sídliště, ale i když v nich bydlí mnozí členové ČCE, málokdy podpoří svým členstvím tyto menší až maličké sbory. To je bolest Prahy.

Další bolestí je množství kulturních a společenských nabídek, které sborové nabídky přebíjejí. Anebo je tato konkurence výhodou? Obstojí jen to nejkvalitnější nebo nejpotřebnější, nejdůležitější?

Výhodou Prahy je to, že své sbory snadno obsazuje, což se lehce týká i sborů okolních. I když je nějaký sbor jeden až dva roky neobsazen, kazatelské záskoky se shánějí snadněji. Je tu mnoho učitelů ETF, pracují zde kaplani všeho druhu.

Pražský seniorát by byl čistě z početního hlediska rozdělitelný na dva menší, technicky je to ovšem neproveditelné. Pokud se nechceme zbavit menších mimopražských sborů, a to nechceme, Prahu rozříznout nejde. Ani o tom vážně neuvažujeme, jen nás to párkrát napadlo, když se s pastorálkou někam nemůžeme vejít. Na pastorálkách se totiž schází kolem 40 farářů, vikářů, kaplanů, farářů-důchodců a dalších. Od časů mého předchůdce v úřadu chodíme na pastorálky i my, seniorátní kurátoři. Atmosféra na pastorálkách je úžasná, programy nápadité. Vedení pastorálek je každý rok jiné, vždy přijde s něčím novým. To je výhoda velkého množství farářů. A každý příchozí je srdečně vítán, každý si má o přestávce s kým povídat. V červnu je pak obvykle „výjezdní“ pastorálka, na kterou jsou zváni i rodinní příslušníci. Letos se setkání skutečně vydařilo, viz foto z Libčic, ze zahrady místního kurátora.

Seniorátní dny připravujeme dvakrát ročně. Jarní v Praze v sobotu dopoledne se vzdělávací přednáškou, podzimní v mimopražském sboru v neděli odpoledne se zaměřením na rodiny s malými dětmi. Na dalších snímcích je seniorátní den (opět) v Libčicích v roce 2011.

Můj předchůdce zavedl pravidelná setkávání kurátorů. Okamžitě se ujala, jsou hodně navštěvována. Kromě pravidelného programu máme vždy i nějakého hosta. V dubnu dostávají kurátoři seniorátní ročenku s různými srovnáními hospodaření a evidencí sborů za uplynulý rok. V říjnu předběžně odsouhlasíme repartice a připravujeme konvent. Pokaždé máme i část programu nazvanou „kurátoři sami sobě“ – někdo z nás povídá o svém životě, práci, cestě víry. Jak kdo chce.

Ještě jednou se vrátím do historie. Dva z našich sborů byly za minulého režimu více než 40 let neobsazeny. Jedná se o Sedlec-Prčice, sbor neobsazený v období 1961–2009, a Hvozdnici, neobsazenou od roku 1962 do roku 2006 s krátkým nadechnutím za Sváti Karáska na přelomu let 60. a 70. Hvozdnice faráře mít nesměla, na faře nesměli bydlet ani důchodci, aby tam náhodou nekázali. Oba sbory teď procházejí revitalizací, ale ještě dlouho nebudou schopny se samy o sebe finančně postarat. Tady vnímáme „restituční“ náhrady od státu jako naprosto oprávněné. Ne za majetek, ale za újmu. Po čtyřiceti letech decimování lidského potenciálu sborů bude trvat desetiletí, než se oba sbory postaví hospodářsky na vlastní nohy. Platí to jistě i jinde.

A ještě jeden pohled na Moravu. Když jsem jako bývalý bezvěrec vstoupila za Sváti do hvozdnického sboru a začala se trochu rozhlížet po církvi, všimla jsem si, co farářů tehdy pocházelo z Moravy. Čechy by nebyly schopny své sbory obsadit. V druhém komunistickém dvacetiletí nám Morava velice pomohla.

Soběhrdský farář nedávno slavnostně otevíral novou rozhlednu Špulka. Je na hranicích našeho a poděbradského seniorátu. Prý je z ní vidět na celý náš seniorát, ale i jinými směry. Přijeďte se ze Špulky rozhlédnout. A pak se třeba stavte i v Praze.

Zdeňka Skuhrová, seniorátní kurátorka Pražského seniorátu