(ČB 6/2014) Evangelikalismus je široké, vnitřně bohatě diferencované hnutí, které tvoří evangelikální denominace, samostatné sbory, evangelikálové uvnitř neevangelikálních denominací (např. silné evangelikální křídlo v rámci anglikánské církve) a tzv. paracírkevní organizace. Toto hnutí vychází z protestantského křesťanství a sdílí s ním všechny články víry. Evangelikálové se od ostatních protestantů totiž sice liší některými teologickými důrazy, ale daleko spíše než obsah víry je pro ně charakteristický způsob, jak víru prožívají, a to, k jakým praktickým důsledkům je jejich víra vede.
Kořeny a vznik evangelikalismu
Vznik evangelikalismu je pevně spjat s procesem modernizace. Industrializace a urbanizace v 18. a 19. století způsobily rozpad dosavadních společenských struktur, a tedy i značné oslabení role náboženských institucí i oslabení role náboženství v osobním životě. Zákonitým důsledkem modernizace se nestalo vymizení náboženství (jak se též někdy předpokládalo), ale nástup větší míry náboženské plurality. Člověk moderní doby si vedle mnoha jiných voleb může zvolit i svůj vlastní způsob náboženského života a samozřejmě také zůstat bez náboženství.
Evangelikalismus vznikl pod tlakem modernizačních vlivů na půdě britského a amerického protestantismu. Jeho hlavní náboženské kořeny jsou tři: pietismus, puritánství a probuzenectví; nejsilnější z nich je probuzenectví, s nímž je někdy evangelikalismus dokonce ztotožňován. Probuzenectví je spojeno s těmi vrstvami obyvatelstva, které byly zbaveny svých sociálních a (nebo také) náboženských kořenů. Typickým příkladem jsou na britských ostrovech městští dělníci v 18. století, kteří v důsledku rychlé industrializace a urbanizace ztratili spojení se svými venkovskými komunitami a farnostmi. V Severní Americe byla v téže době velmi nízká míra příslušnosti k církvím, patrně kvůli migraci a malému významu církví místních, o něž se mateřské evropské církve příliš nestaraly. Na obou březích Atlantiku se tedy jednalo o lidi, kteří měli povědomí o křesťanství, ale které bylo třeba k aktivnímu křesťanskému životu teprve „probudit“. Při masových shromážděních a pod vlivem řečnicky vybavených kazatelů, kteří používali emotivní a naléhavou rétoriku, tito lidé hromadně konvertovali ke křesťanství (nebo – přesněji řečeno – obnovovali svou křesťanskou víru).
Ve Velké Británii nastalo první takové probuzení na konci třicátých let a ve čtyřicátých letech 18. století v důsledku působení anglikánského duchovního Johna Wesleyho (1703–1791) a jeho spolupracovníků. Na základě tohoto probuzení, které do padesátých let 18. století zasáhlo celou Velkou Británii i britské kolonie, vzniklo metodistické hnutí. První probuzení v Severní Americe je spojeno s kongregacionalistickým duchovním Jonathanem Edwardsem (1703–1758) a odehrávalo se ve 30. letech 18. století; tzv. druhé velké probuzení spadá do prvních tří desetiletí 19. století.
Kromě pietismu, puritánství a probuzenectví je evangelikální myšlení ovlivněno také filozofií zdravého rozumu, která byla v jeho formativním období významným americkým životním postojem. Filozofie, již představoval skotský filozof Thomas Reid (1710–1796), získala od poloviny 18. století velkou popularitu mezi Američany a svým apelem proti elitářství přispěla jak k demokratickému a republikánskému zřízení mladých Spojených států, tak k laickému charakteru nově se formujícího evangelikalismu. Do něj přinesla také přesvědčení, že správným nástrojem pro poznávání smyslu Bible je zdravý rozum, oproštěný ode všech teologických spekulací a nezatížený hledáním jazykových či historických souvislostí textu.
Je otázka, do jaké doby máme vznik evangelikalismu klást. V každém případě je ale možné říci, že v době Wesleyho smrti v Británii (1791) a v letech druhého velkého probuzení ve Spojených státech byl tento nový typ protestantismu již definitivně konstituován. Metodistické církve v Británii a baptistické a metodistické církve ve Spojených státech prodělávaly v této době rychlý růst a staly se v počátcích evangelikalismu jeho základnou.
Vanutí Ducha. Obraz Petry Fischerové
Základní znaky evangelikalismu
Religionisté a teologové vymezují evangelikalismus různě formulovanými, ale v podstatě podobnými sadami znaků. Na prvním místě mezi nimi zpravidla stojí úcta ke křesťanské Bibli jako k „Božímu slovu“. Evangelikální křesťané mají Bibli znát a studovat a považovat ji za závazný zdroj křesťanské nauky a etiky, vysoce nadřazený případným jiným zdrojům.
Vedle víry v Bibli jako „Boží slovo“ je druhým centrálním bodem evangelikální teologie víra, že nejvýznamnějším dějem z hlediska jak lidských dějin, tak života jednotlivce je smrt Ježíše Nazaretského na kříži. Odpovědí na nabízenou možnost smíření s Bohem prostřednictvím Ježíšovy smrti má být pokání z hříchů, obrácení k Bohu (konverze) a znovuzrození. Osobní prožitek konverze je pro evangelikály tak důležitý, že jím mají projít i děti, které se narodily do jejich rodin. Konverze je bezpochyby dalším silným důrazem evangelikální teologie.
Čtvrtým znakem je individuální, osobní prožívání víry. Z víry v rozhodující moc Ježíšovy oběti má vyplývat osobní, emočně bohatý vztah s Bohem. Na základě tohoto vztahu má v životě evangelikálů docházet k růstu mravního jednání (k „posvěcení“) a k vybavení pro účinnou pomoc druhým lidem (k „zmocnění“), zvláště pro misii. Misie je pro evangelikály vrcholně důležitou činností. V misijní aktivitě jsou evangelikálové obvykle velmi vynalézaví a rádi využívají všech prostředků, které jim poskytuje technologický pokrok. Misii tedy můžeme považovat za pátý důraz evangelikalismu.
Intenzivní osobní zbožný život evangelikálů, sestávající z individuálních modliteb, čtení Bible, návštěvy bohoslužeb apod., se obvykle odehrává za silné podpory místní evangelikální obce (sboru). V ní většinou panují bezprostřední vztahy a tuto vzájemnou blízkost příslušníků sboru ještě zvyšují studijní, modlitební, generační, genderová nebo jinak zájmová setkání, konaná vedle bohoslužeb. Podobně jako církev tímto způsobem získává rodinný charakter, má být evangelikální rodina jakousi malou církví – s rodinnými bohoslužbami, modlitbami před jídlem, výchovou dětí na základě Bible, kněžsky patriarchální rolí otce a podobně.
Úzké náboženské společenství ve sboru i rodině umožňuje a podporuje zapojení příslušníků do účinné spolupráce. Evangelikální sbory se tak často stávají centry dobrovolnického aktivismu (považuji ho za sedmý znak), který je zaměřen jak na vlastní provoz sboru, tak na misijní, vzdělávací, sociální a jiné programy. Typické pro evangelikalismus jsou tzv. paracírkevní aktivity: nezisková sdružení zaměřená na jednu činnost (např. na misii mezi vysokoškoláky) a nezávislá na žádné denominaci. Tvoří je evangelikální dobrovolníci z různých denominací. Jejich prostřednictvím tak evangelikalismus zasahuje i do oblastí, jež by jinak byly od náboženství odděleny.
Společenský aktivismus evangelikálů bývá motivován vizí blízkého příchodu Božího království. Jako další, již osmý charakteristický důraz vyplývající z evangelikální teologie, je tedy možné jmenovat očekávání Ježíšova návratu na tuto zem, úplné osvobození jednotlivých lidí od hříchů a dokonalé obnovení lidského společenství. Velká část evangelikálů totiž vnímá lidskou společnost jako zkaženou a těší se na moment, kdy Kristus při svém druhém příchodu učiní špatnostem lidí přítrž.
Díky důrazům na individuální vztah k Bohu, svobodu jednotlivce, vlastní rozhodnutí, osobní odpovědnost apod. má evangelikální společenství rovnostářský a laický charakter (což považuji za devátý znak). Většinou sice v jejich čele stojí ordinovaní duchovní, ale ordinace se projevuje hlavně při křtu a eucharistii. Jinak jsou především manažery aktivit sboru a na kazatelské či pastorační činnosti se vedle nich podílejí také laici. Laický charakter vede také k typickému přesvědčení, že jednotlivý sbor (kongregace) nad sebou nemá jinou autoritu než Krista. Je tedy samostatnou jednotkou, která se může případně připojit k určitému svazku. Nezávislost na státu je přitom obvykle považována za samozřejmost.
Církev stále probouzená
Možná nejtypičtějším znakem evangelikalismu je ovšem ještě něco jiného: v různé intenzitě přítomná touha po probuzení, které by se projevilo jak intenzivnější vnější misií, tak obnovou vlastních řad. Protože tato touha někdy přeroste do vzniku nového vnitřního hnutí, odehrává se vývoj evangelikalismu v mnoha „vlnách“. Některé z nich přinesou heretická učení, ale většina jich zůstane v rámci evangelikalismu.
Ještě v době rychlého počátečního růstu evangelikalismu v první polovině 19. století tak vznikly první významné vlny – teologicky problematické adventistické hnutí ve 30. letech a o něco později hnutí svatosti. Hnutí svatosti pak na začátku 20. století pomohlo vzedmutí nejmohutnější evangelikální vlny – pentekostalismu (letničnímu hnutí). Ve 20. letech 20. století vznikla další velká vlna – fundamentalismus – a její význam trvá dodnes. Ti kdo ji tvoří, se obvykle nazývají konzervativní evangelikálové. V reakci na fundamentalismus se ve 40. letech zvedla vlna tzv. nového evangelikalismu, tvořená intelektuálně i ekonomicky zdatnou střední třídou. Největší počet vln za sto let jeho existence ovšem vzešel z pentekostalismu: od 60. let působí tzv. charismatické hnutí, od 80. pak tzv. neocharismatické hnutí a mezitím vznikla a nyní vzniká ještě celá řada menších vlnek.
Přizpůsobivost nábožensky pluralitnímu prostředí a schopnost inovací v nových „vlnách“ způsobují, že evangelikalismus je v současnosti patrně nejrychleji rostoucí náboženské hnutí na světě (úspěšné především v Africe, Asii a Latinské Americe). V důsledku jeho značné rozmanitosti je ovšem velmi těžké dospět k serióznímu odhadu počtu evangelikálů na světě. Pokud se vzdáme snahy započítávat mezi evangelikály příslušníky neevangelikálních církví (např. početné katolické charismatiky), dojdeme k počtu zhruba půl miliardy křesťanů, kteří jsou součástí některé evangelikální denominace nebo samostatného evangelikálního sboru. Sama Světová evangelikální aliance ovšem ve své internetové prezentaci udává, že zastupuje asi 600 milionů evangelikálů. Každopádně nejméně dvě třetiny z nich jsou pentekostalisté (včetně charismatického hnutí a dalších vln).
Zdeněk Vojtíšek
Článek vznikl úpravou daleko rozsáhlejšího odborného textu, který vychází v časopise Lidé města. Autor je vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.