(ČB 6/2014) Když Jaroslav Pechar (1972) nastoupil v roce 2009 jako farář ČCE v pražském Braníku, byl to pro něho tak trochu návrat domů. V tomto sboru totiž kdysi coby mladý náboženský hledač našel cestu do církve, byl zde pokřtěn a také zažil nástup charismatického hnutí. Zeptali jsme se ho, jak na toto období vzpomíná a jak dnes – z odstupu pětadvaceti let – příchod letničních a jejich soužití s „tradičními“ hodnotí.

Kdy se v branickém sboru začali letniční křesťané poprvé objevovat?
Sám jsem do Braníka přišel začátkem 90. let a to zhruba ve stejné době, kdy tam ze Smíchova přišel Honza Horálek. Mládež vedl Michal Vogl, který byl přísně tradiční. Okolo Honzy Horálka tak začala vznikat paralelní skupina „charoušů“, kteří se scházeli po bytech ve skupinkách. Na mládež z nich chodilo jen pár.

Jaké byly hlavní projevy jejich zbožnosti a teologické důrazy?
Do očí (či spíš do uší) bilo mluvení jazyky a křest v dospělosti, ale patřil tam i mnohem větší důraz na osobní modlitební život a pravidelnou četbu Bible. Hodně procházeli „Čtyři vyznání“, zvláště Bratrské, a odtud pak měli důrazy na kázeň. Teologie prosperity se chvála Bohu nijak výrazně neobjevila.

Jak na jejich přítomnost reagoval sbor? Vznikalo napětí či konflikty?
Spory o křest zůstávaly spíš na osobní rovině. Prvním velkým konfliktem byl spor o termín schůzek mládeže. Tradiční úterní termín, kam chodili tři lidé (já jako vedoucí a Honza Horálek se svou ženou, protože ctili moji autoritu vedoucího mládeže), chtěli pro sebe letniční jako termín pro setkání vedoucích skupinek. Bylo z toho dost dusno a nakonec jej získali. „Tradiční“ to dost semklo a začali se scházet v pondělí. Jen pro zajímavost – část z nich se jednou za měsíc v pondělí schází dodnes. Minimálně rok pak žádný pokus o komunikaci neprobíhal.

Jak jsi s nimi ty sám vycházel? V čem jsi vnímal jejich přínos a v čem nebezpečí?
Po roce jsme se začali „oťukávat“. U nás doma se scházeli představitelé obou proudů a hledali, jestli je možno najít nějakou cestu ke smíření. Letničním nešlo upřít, že dokázali oslovit desítky lidí, kteří by se jinak ze sboru ztratili, či lidí úplně nových. Řada z nich jsou dodnes aktivní křesťané. Z našeho pohledu ale šli teologicky dost „po povrchu“, zatímco tradiční mládež v tomhle držela laťku dost vysoko. My jsme je považovali za vymývače mozků, oni pochybovali, jestli jsme vůbec křesťané. V rozbíjení falešných předporozumění byl asi největší přínos těchto setkání.

Jak si vysvětluješ, že se charismatickou vlnu nakonec podařilo do sborového života integrovat?
Pastýřská moudrost vedení sboru – to je potřeba říct na prvním místě. V pravdě prorocké rozpoznání Luďka Rejchrta, že celé to letniční třeštění není z Ducha svatého (a tak není potřeba to dělat také), ale ani z ďábla (a tak není potřeba je vyhnat). Je to člověčina a ta potřebuje naši trpělivost a lásku. Zpětně vidím, že úplně stejnou trpělivost a lásku potřebovali i pro práci s námi – tradičními.

V jakém smyslu byli a jsou letniční pro branický sbor obohacením? Došlo díky nim k proměně charakteru celého sboru, nebo spíše tvoří v rámci sboru tolerovanou skupinu?
Vzniklo cosi, co by šlo nazvat „postletniční zbožnost“. Nese v sobě hodně z počátečního „drajvu“, důrazy na soukromé čtení Bible, soukromý i společný modlitební život, sdílení v malých skupinkách, misijní zápal. Ztratila nálepkování a sudičství, manipulativní techniky. Někde mezi tím jsou teologicky konzervativní postoje, u nichž můžeme diskutovat o znaménku plus a minus – třeba kreacionismus či nepřípustnost předmanželského sexu. Dnes se dost dobře nedá rozlišit, kdo je tradiční a kdo je letniční. A to je dobře. Právě to „nálepkování“ nadělalo hodně zla.

Jak se vyrovnáváš s námitkou, že Českobratrská církev evangelická je příliš intelektuálská, neumí oslovit méně vzdělané lidi a chybí jí emotivní dimenze?
ČCE na intelektuálních základech vznikla a těžko se nějak zásadně změní. Není ale jedinou církví. Takoví lidé prostě zakotví jinde. Odchod některých do jiných společenství se nevyhnul ani Braníku, ale nebyl spojen s žádnou hořkostí. Emotivní dimenze v Braníku nechybí, a když nemusí chybět v Braníku, tak nemusí chybět v žádném jiném sboru. Prostě to jde.

Jakou roli podle tebe emoce v křesťanské víře hrají?
V ČCE je „náboženský prožitek“ takřka sprosté slovo. Po mém soudu je to zásadní chyba. Tělo, duch a duše jsou dimenze, které se z části překrývají. Nepracovat s emocemi je stejná chyba, jako podcenit psychosomatiku při léčbě. Když na táboře přijde dítě s tím, že ho bolí bříško, nejméně v padesáti procentech se mu prostě stýská po domově. Když přišel charismatik s tím, že křest bez osobního vyznání není platný, nejméně v padesáti procentech se v tom dala odhalit touha po náboženském prožitku. S tím je potřeba pracovat, ne to zavrhnout jako nesmyl.

Ptal se Ondřej Kolář