(ČB 5/2014) Před vánocemi se na pultech knihkupectví objevila hutná antologie teologií Starého zákona pod názvem Nové teologie Starého zákona a dějiny z pera starozákoníka Petra Slámy. Autor v úvodu krátce zmiňuje reflexi studia Starého zákona od novozákonních dob přes patristiku, středověk, reformaci a humanismus renesance až po nástup osvícenectví. Vlastní základ práce je pak věnován starozákonním teologiím 20. století se stručným představením nejdůležitějších mezníků 19. století. Bez toho by následující rozvoj bádání nebyl možný. 19. století postavilo proti tradičnímu obrazu světa nezávislý obraz vědecký. Vznik moderny je determinován právě touto dobou. Vědecké přístupy postupně zpochybnily představu o biblickém obrazu vzniku světa a pro biblické vyprávění se vžilo označení dějeprava. Vztah biblické dějepravy a moderní historické rekonstrukce minulosti Bible i proto představuje ústřední osu Slámovy práce, a to zejména hledání cest přes „ošklivé příkopy“, jak autor označuje rozpory vzniklé mezi církví a světem od nástupu osvícenství.

Kniha prezentuje i ekumenický pohled na věc. Sláma připomíná, že se ještě na počátku 20. století katolická a protestantská biblistika podobaly dvěma zcela odlišným kontinentům. Odlišné bylo především postavení studia Bible v celku teologie. Zatímco v protestantismu je Bible východiskem teologie, na katolické straně bylo měřítkem pravověří pouze magisterium (učitelský úřad církve). Paradoxem tohoto vztahu je podle Slámy to, že v protestantismu, který se k historicky-kritickému studiu Bible stavil mnohem vstřícněji, jde o mnohem více než v katolictví. Pokud toto studium vede ke zpochybnění věrohodnosti Bible, má víra postavená výlučně na Bibli vážný problém. Sláma upozorňuje, že se neškolení věřící na protestantské straně s akademickou biblistikou vždy nevyrovnali a v důsledku převzetí osvícenectví v teologii vzniká laická pietistická až fundamentalistická opozice.

Katolickou scénu pro české čtenáře ve své práci obsáhle zmapoval biblista Tomáš Petráček. V Slámově interpretaci sleduje vztah katolické teologie 20. století k moderní biblické kritice od naprostého odmítnutí až po velkorysé přijetí. Sláma mimo jiné připomíná okřídlenou větu kněze a hebraisty Alfreda Loisyho o tom, že „Ježíš přišel hlásat Boží království a vznikla církev“. Věta, jejímž záměrem bylo spíše popsat vztah mezi Kristovou zvěstí a rozmanitými formami církevního života, byla později mnohokrát vytržena z kontextu. Loisyho exemplární exkomunikace v roce 1907 je příkladem zásadního odmítání kritického studia Bible katolickou církví v první polovině 20. století. K uvolnění došlo podle Slámy až v době druhé světové války, kdy se mnozí konzervativci zdiskreditovali svými sympatiemi k fašismu, a definitivně pak na Druhém vatikánském koncilu.
Druhý, zásadní zvrat ve studiu Bible během 20. století způsobila postmoderna, když zpochybnila objektivitu soudobé historiografie. Sláma s nadsázkou říká, že osvícenství rozevřelo nůžky mezi skutečnými dějinami a biblickou dějepravou, a postmoderna pak tyto nůžky opět zavřela, když rezignovala na všeobecnou dostupnost, rekonstruovatelnost, a tedy „platnost“ objektivních dějin. Poválečné postmoderně ještě předcházel pokus o vymanění z „tyranie dějin“, který připomenul, že úkol starozákonních badatelů není jen historický a religionistický, ale též teologický.

Autor přístupy ke studiu Písma poutavě řadí dle teologií jednotlivých osobností, jejichž prameny má velmi dobře prostudovány. Čtenář se seznámí s přístupem Órigéna nebo Augustina, Luthera s jeho polemikou s humanismem Erasma Rotterdamského a s mnoha dalšími pohledy autorů 19. a 20. století, z nichž jen namátkou můžeme jmenovat některé Slámovy předchůdce na Katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty v Praze, kde Sláma přednáší (např. Slavomila Daňka, kterého popisuje i s humornou nadsázkou, nebo Miloše Biče, autora obsáhlé encyklopedie o dějinách Palestiny). Zajímavé jsou i postoje na straně židovské, kterým je věnována celé kapitola. S překvapením můžeme v knize najít i myšlenky zakladatele moderní psychoanalýzy, asimilovaného Žida Sigmunda Freuda, který se podle Slámy v závěru svého života obrátil k údajnému zakladateli židovství, biblickému Mojžíšovi. Autor však představuje i Freudovo dílo Totem a tabu, ve kterém se snažil formulovat teorii o vzniku náboženství jako kolektivního bludu.

Na závěr téměř čtyřsetstránkové knihy se Petr Sláma pokouší o jakousi syntézu, téměř matematické zatřídění společných souřadnic jednotlivých cest ke studiu Bible navzdory originálnímu pojetí každého badatele. V celé knize je barevnost přístupů ke studiu Starého zákona poutavě popsána a kniha s graficky pěkně zpracovanou obálkou s ilustracemi Marca Chagalla by neměla chybět v knihovně žádného zájemce o studium Bible.

Jan Kirschner

SLÁMA, Petr. Nové teologie Starého zákona a dějiny. Praha: Vyšehrad, 2013. 394 s.
ISBN: 978-80-7429-353-5