(ČB 3/2014) Po loňské „Kráse“ bylo letošní „Quo vadis ČCE?“ (Kam kráčíš ČCE?) teprve druhým kurzem za posledních osm let, který mi udělal opravdu radost; těším se tedy i na příští rok. V úterý a ve středu, kdy jsem se kurzu účastnil, se nemluvilo o úplně nových a neznámých věcech, přednášky nám však umožnily přemýšlet o tom, co už „nějak známe“, důkladněji. Letošní kurz se mi zdál být účinným lékem na povrchnost a přezíravost, neřesti naší církve, které bychom, jak soudím, měli řešit dříve než problémy zdánlivě akutnější.

Státotvorná přednáška
Přednášku Jana Štefana „Teologie ČCE“ by politickým slovníkem šlo pojmenovat jako „státotvornou“. Myslitel jinak spíše ironický až jízlivý (což má své kouzlo) zde s překvapivou, ovšem přesvědčivou vlídností a klidem ocenil nejedno dílo církve, které máme za samozřejmé: biblický překlad, zpěvník, agendu – a lecjaké další, co už mi tak neutkvělo. Když postoupil k současnosti, vytkl jí, řekl bych oprávěně, nedostatek systematištější odbornější duchovní práce „běžných farářů“, která by v našem čase vydala plody v podobě nové agendy, katechismu ba biblického překladu, jež by snesly kvalitativní srovnání se staršími pracemi. Praxe a aktivismus převážily nad druhem práce, při níž je třeba zacházet i s filozofií a dalšími „abstraknějšími“ pomocnými vědami. To však neznamená, že nad ostatními počiny současných farářských generací prostě jen mávneme rukou. Kritiku, která se zde ozvala, bylo možné přijmout bez ponížení a se zachováním sebeúcty – to byl největší klad této přednášky. Pro svou praxi jsem si z ní vzal, že církev potřebuje také (!) texty s delším horizontem použití, než je nejbližší neděle či redakční uzávěrka. Ano – a že jsem v přednášce zaslechl i své jméno, mé ego pořádně zahřálo.

Odvážná přednáška
Jak si účastníci povšimli, následující přednáška „Quo vadis ČCE?“ byla nápadně nesymetrická. Miloš Rejchrt v první části pobídl církev, aby zaujala pevný postoj k otázce předmanželského sexu. Líbilo se mi, že takto „škarohlídsky“ promluvil před plénem svých kolegů a přátel právě on, právem respektovaný a oblíbený, který „má co ztratit“, na rozdíl od reakcionářů mého typu či poněkud sebezahleděných evangelikálů. V druhé části promluvil „narušitel míru“ Rejchrt s valdénským radikalismem proti majetkovému vyrovnání s církvemi. Jako zastánce konstantinovské církve, placené a chráněné státem, stojím na opačném pólu této debaty, až vlastně mimo ni. Líbilo se mi ale, že je Miloši Rejchrtovi jedno, „kolik si s tím kdo dal práce“, a že musel jako bývalý člen synodní rady počítat s nepříjemnými otázkami pléna na jeho vlastní podíl na přípravných jednáních se státem. Rejchrt sklidil ostrou, ale věcnou kritiku bez jinak celkem běžných podpásovek, jak je znám třeba z jednání synodu. A našel i své zastánce. Rejchrtovým cílem rozhodně není, aby ho všichni měli rádi, třebaže by toho mohl snadno dosáhnout. To je příklad hodný následování, i když si třeba myslíme něco úplně jiného. V debatě jsem pak ocenil Jana Štefana, který věcně pojmenoval myšlenku chudé církve jako herezi (jsem stejného názoru), i Zvonimíra Šorma, který, ač z úplně jiných teologických pozic, ale jako vždy s věcností úctu budící připomněl, že vdovy a sirotky, jimž bychom dle Rejchrta měli věnovat státní náhradu, máme ve skutečnosti často ve svých, třeba živých, ale malých sborech, jejichž „optimalizace“ ovšem ty zmíněné fakticky nechá bez zastánců. A naposled, ale možná nejvíc, mě potěšil Miroslav Pfann, který se dovedl zastat kolegy ve chvíli, když debata začala sklouzávat k méně gentlemanské podobě.

Rafinovaná přednáška
Religionista Zdeněk Vojtíšek, který následujícího dne promluvil o současné religiozitě, je jeden z mála lidí, jejichž tolerantnosti opravdu věřím. Lidé tolerancí totiž obvykle myslí něco ve smyslu „žij a nech žít“. Snesou každý názor, dokud si neuvědomí, že je neslučitelný s tím jejich. Což je ovšem spíš ignoranství. Za nábožensky ignorantskou spíše než tolerantní označil českou společnost i Zdeněk Vojtíšek. Má na to právo, protože sám bere vážně kutilskou spiritualitu našich současníků i myšlenky sekt, jimiž se po léta zabývá. Na rozdíl od jiných nevidí naši pestrou současnost jen jako jednoho „kolektivního Zachea“, kterého je třeba oslovit, ale přiznává našim současníkům, že je naše zvěst prostě nemusí zajímat, protože mají svůj vlastní autentický duchovní svět. Vojtíšek se neposmívá snadným terčům – jehovistům či buddhistům z Vysočan, troufne si zároveň na nedotknutelné osobnosti typu Jeho Svatosti Dalajlamy. Přednášku podává tak, aby rozuměl každý; občasný suchý humor, kterým baví v první řadě sebe, slouží pouze jako „bonus“. To je správné pořadí. Věcný a gentlemanský Zdeněk Vojtíšek v perfektně padnoucím obleku je aerodynamickou štikou v českém intelektuálním rybníce.

Divoká přednáška
Dvě středeční předášky se stylem i tématem zajímavě doplňovaly. První byla výzvou k poctivému uchopení duchovního světa našich současníků. Divotvorný stařec naší církve a českého kultruního světa (jako religionistu jej ten titul prostě musí potěšit) Milan Balabán naopak apeloval na potivý požitek naší vlastní zbožnosti. Básnivá a na pozornost náročná přednáška vnesla na půdu farářského kurzu „zakázaná témata“ zkušenosti vytržení do nebe a zření neviditelného Boha samého uprostřed jeho andělů. Jako prorocký hlas zaznělo jeho odmítnutí sebespokojeného „hřeším – a je to jedno, protože všichni hřešíme“. Smrt, hřích, nemoc – to jsou věci nepřirozené, s nimiž se nelze smířit. Vzkříšený Kristus, to je ta pravá přirozenost; Kristus, který říká ďáblu ne. Vidoucí Balabán vůbec nedbá zavedeného slovníku dogmatiky, a tak jsme ke smyslu mnoha z jeho výroků s přáteli dospěli až ve vzrušené debatě nad „kung-paem“ v čínském bistru; ovšem stálo nám to za to. Nebyl jsem sám, koho nakonec trochu zklamalo, když se v debatě vyjasnilo, že Milan Balabán nebem nemyslí prostor, to nebe, co je vidět, ale sféry intelektuální. Jakuba S. Trojana to naopak potěšilo; a byla by zase škoda, kdyby mezi těmito smělými spolubojovníky těžkých zápasů netrvala po dlouhých desetiletích jistá hlubinná spřízněnost. Své jsem si pro sebe vzal a Milan Balabán pro mne i v pokročilém věku zůstává oním námořním pirátem, lesním loupěžníkem a beduínským jezdcem mého studijního mládí.

Debata do ztracena
Panelová debata, kterou skončil můj pobyt na kurzu, se pro mne příliš brzy stočila k našemu vztahu s veřejností. Hlasy ze shromáždění vyjadřovaly především přání, aby církev „jako jeden muž“ zaujímala ty či ony společenské postoje. Potíž je v tom, že církev není „jeden muž“; zahrnuje v sobě velké rozdíly, dokonce i v základních teologických východiscích. Spíše si sama v sobě nejdříve musí ujasnit, kde stojí, a pak může vést rozhovor se společností. Proto jsem ocenil příspěvek bratra Slámy, který načrtl představu ideálního sboru: Sbor s propracovaným biblickým kázáním jako základem bohoslužeb a s promyšlenou liturgíí jako důstojnou formou tohoto zvěstování. A přes týden setkávání v domácích skupinkách, čas od času promítání filmu a dobročinný bazar. Petr Sláma jako jediný přišel s konkrétní a zároveň ideální představou. O níž už se dá vyjednávat, k níž se dá mířit a upravovat ji s ohledem k ostatním. Vyložil karty na stůl bez obav, že třeba myšlenka domácích skupinek bude jistě někomu (třeba mně), cizí. A to bylo, závěrem, to nejcennější na letošním kurzu vůbec: Dost z nás dovedlo vyložit své postoje bez předběžné autocennzury, bez přehnaných obav, že by se někomu mohli znelíbit. Letošní kurz byl svěží a ti kteří program sestavovali, si zaslouží upřímnou pochvalu!

Tomáš Pavelka, účastník kurzu