(ČB 3/2014) Rozhovor o „církevních restitucích“ už u nás běží pěknou řádku let. Někdy nabírá podobu kampaně, někdy přechází v zanícenou polemiku. U některých naopak vyvolává podivuhodnou ztrátu řeči. Než v roce 2013 padla pravicová vláda, stihla prosadit zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. V horizontu nadcházejících měsíců se zřejmě i naše církev bude muset rozhodovat jak s penězi, které by v rámci tohoto procesu měla dostat, naloží. Polemika o tom, zda je oprávněné peníze přijmout, plynule přejde v polemiku, jak s nimi naložit. Použít ty peníze spíše na zajištění provozu církve? Nebo by to znamenalo „prožrat“ je? Máme je tedy raději společnosti vrátit formou obecně prospěšných projektů?
Ale co je to přesně za peníze? Myslím, že v okamžiku, kdy z jednání s vládou začalo být zřejmé, že jsou tyto peníze reálně na obzoru, měla synodní rada lidem ve sborech vysvětlit, kdo zde co komu za co dává. Úkolu vyjádřit, o jaké peníze jde (ne kvantitativně, ale kvalitativně) se žel nezhostil ani synod, který zasedal na jaře 2013. Mohou nás stokrát rozčilovat populistické útoky na církve v médiích. Ale charakter těch peněz opravdu není triviální a vedení církve zůstalo členům církve dlužno jejich jasné a teologicky odpovědné pojmenování. Ještě naléhavěji se tato potřeba ukáže v okamžiku, až se v naší církvi otevře rozprava, jak s penězi naložit. Jejich charakter přece musí mít přímý vliv na to, podle jakých kriterií se o nich 
bude rozhodovat. A nebudeme-li mít jasná kritéria, budeme se rozhodovat pod tlakem spíše nepřátelsky naladěných médií – a podle výřečnosti a ostrosti loktů jednotlivých navrhovatelů.
Jak ty peníze kvalifikovat? Níže uvádím „mikropříběh“, který se snaží vystihnout jejich charakter pomocí sedmi aspektů. Myslím, že taková nebo jiná formulace je zcela nezbytným východiskem dalších úvah, jak s penězi naložit. Nuže:
Peníze, které stát církvím v rámci majetkového vyrovnání poskytne, jsou 1) pokusem odškodnit majetkové křivdy, které církve za vlády komunistů utrpěly. Jako takové by 2) ale patřily takřka pouze katolíkům. Jenže 3) katolíci věděli, že by to v současné ČR politicky neprosadili. Kromě toho 4) se v nich možná hnulo svědomí za období, kdy u nás pronásledovali a vyvlastňovali protestanty. 5) A tak nám nekatolíkům přenechali podstatně větší část peněz, než jak to odpovídá našim ztrátám z komunistického období. Paralelně s tím se 6) od devadesátých let mezi státem a církvemi řeší odluka státu a církví. A tak jsou tyto peníze od státu také 7) jakýmsi balíčkem na cestu s cedulkou „a od nynějška za svoje“.
Je zřejmé, že nabídnuté sedmero aspektů není nijak přímočará definice. Odpovídá složité diskusi o církevních restitucích od počátku devadesátých let a vyjadřuje podvojnost těchto peněz. Jsou současně velkorysým gestem ze strany katolíků, současně sumou, s jejíž pomocí hodlá stát od sebe církve odpoutat. To že je charakter těch peněz složitý, však neznamená, že by jejich přijetí bylo mravně závadné. Neshledávám to ani v jednom z uvedených sedmi aspektů, neshledávám to ani v jejich celku. Nemyslím si proto, že bychom se za přijetí těch peněz museli vykupovat třeba tím, že jejich většinu použijeme na charitativní projekty. Jednotlivé aspekty mikropříběhu mají rozličné důsledky, o nichž je třeba mluvit: důsledky pro pojetí sborové práce, pro poslání sboru v obci, pro vztah k lidem na okraji společnosti, pro vztah ke katolíkům apod. Ale bez všeobecně přijatelné definice těchto peněz žádný smysluplný rozhovor vůbec nemůže začít.
Petr Sláma