(ČB 2/2014) Přijel jsem do města vlakem asi v pět ráno. Hlavní nádraží se zrovna opravovalo (dnes už je jako nové, připomíná zámek v Hluboké), takže tam bylo vše provizorní a nebylo kde vypít horkou kávu. Vyrazil jsem do ulic zahalených vlezle chladnou hustou mlhou. Bloumal jsem uličkami s nadějí, že v centru bude otevřen aspoň nějaký bufet a zahřeji se. V ulicích však nebyli ani metaři. Mlha. Prázdno. Pronikavý chlad. Najednou jsem uslyšel podivný zvuk, jako by kdosi naléhavě třískal do zavěšené kolejnice. Tupý monotónní zvuk v té mlze zněl dost děsivě. Je to snad radioaktivní poplach? Město dále klidně spalo, poplach to nebyl. Ale zvuk mne vedl. Najednou se z mlhy vynořil mohutný gotický kostel svaté Alžběty se svými robustními zdmi z červené cihly a s vysokou věží, jejíž vrchol nebylo vidět. Věděl jsem, že to už mám kousek na náměstí. Zvon od svaté Alžběty mne tam zavedl. A tam, byť bylo tak brzy a tak chladno, byla otevřená jedna kavárna. Ba i ti metaři se znenáhla vynořili a mohl jsem obdivovat jejich důkladnost. Město bylo čisté, jakkoliv mlhou zastřené.

To je také Vratislav. Wrocław. Breslau. Město, které vidíme na mapě již z roku 142 (-147 Ptolemaios) po Kristu, ale zcela určitě je zmiňováno kolem roku 1000 v souvislosti se vznikem polského biskupství. Ano, šlo o jedno ze čtyř biskupství majících souvislost se svatořečením našeho svatého Vojtěcha, což politicky využil polský král Boleslav Chrabrý. Církevní politiku Poláci vždycky uměli lépe než my. Tehdy získali arcibiskupa, čtyři biskupství a královský titul. Vratislav dle jedné z legend vděčí za své jméno českému knížeti Vratislavovi, ale Poláci tomu moc nevěří a etymologickými rozbory poukazují na původ polský. Nicméně od roku 1327 až do roku 1742 město patřilo českému království a rozhodně to bylo významné obchodní středisko, ale nejenom. Připomínkou těch dob je i přítomnost českého lva v městském znaku. Kromě lva je v tom znaku rovněž slezská orlice, písmeno W symbolizující název města a dva světci – Jan Křtitel a Dorota. Ale znak má pohnutou historii a nevypadal vždy jako dnes. Ten dnešní navazuje na znak z roku 1530, tedy z dob českých. Němci provedli podstatné změny spočívající v drastické redukci symbolů, komunistické Polsko ovšem znak ochudilo také. Teprve v roce 1990 se rozhodnutím městského zastupitelstva zase navázalo na středověk. A český lev se tak po dlouhé německé a komunistické přestávce do povědomí Vratislavavanů opět vrátil. Nejen on. Město dnes svou složitou historii pociťuje a zdůrazňuje přítomnost všech národností, které zde žily a tvořily – ať to byli Češi, Němci či Židé, a samozřejmě Poláci.

Poláci se sem „vrátili“ po obsazení města Rudou armádou a poté, co Stalin přesunul polskou hranici na západ a sebral zemi kus východu. Připomeňme, že k branám města se sovětská vojska dostala již v únoru roku 1945, ale město, které bylo prohlášeno tvrzí (Festung Breslau), se urputně bránilo až do – a nyní si dobře povšimněte data – 6. května 1945, kdy Rusové už dávno byli v Berlíně, Hitler byl po smrti, ale Breslau stále odolávalo. Spolu s městem Němci totiž bránili celou oblast až k Sudetům (Poláci běžně používají slovo Sudety, majíce na mysli jižní oblast u českých hranic); šlo jim o to, aby se obyvatelstvo mohlo bezpečně evakuovat přes Čechy dále do Německa a tento záměr se jim podařilo uskutečnit. Dobře věděli, jak strašlivý osud čeká na civilní obyvatelstvo, které „osvobodí“ východní armáda. Na všech Sověty dobytých území, která před rokem 1939 patřila Německu, docházelo k neskutečným zvěrstvům, Rusové se totiž mstili za to, co Němci dělali u nich. A mstili se krutě. Nicméně po takové dlouhé a ničivé obraně bylo město naprosto zničené – do roku 45 sedmé největší německé velkoměsto se stalo hromadou sutin a trosek. A do toho přišli Poláci, vyhnáni geopolitickým vichrem dějin ze svých měst a vesnic na východě. Vratislav po válce osídlili především ti, kteří dnes žijí v ukrajinském Lvově. Lvov (německy Lemberg) byl od nepaměti městem pro Polsko velmi význačným, byla zde univerzita, polytechnika, slavná divadla, knihovny a jiné významné instituce a to vše se po druhé světové válce náhle ocitlo v novém prostředí. Poláci sem například tajně převezli obrovský obraz Raclawické panoráma z roku 1894 (několikrát větší než Maroldova Bitva u Lipan). Dílo bylo před válkou exponováno ve Lvově, ale protože zobrazuje vítězství polských povstalců nad Rusy v roce 1794, nebylo je dost dobře možné v době komunismu ukazovat; rekonstrukce a expozice byly završeny až v roce 1985 a historie tohoto díla je stejně pohnutá jako dějiny Vratislavi či Polska vůbec. Raclawické panoráma je dnes možné obdivovat ve svérázné rotundě z 80. let minulého století na ulici Purkiniego (ano, ulice nese jméno J. E. Purkyně); určitě stojí za shlédnutí. Potkal je určitě lepší osud nežli Maroldovo – nejen, že je větší a velkolepější, ale je renovováno a co je hlavní, i v době moderních technologií, 3D, působí silným dojmem a je to znát, protože se neustále těší velkému zájmu a často u něj bývají dlouhé fronty, což o naší Bitvě u Lipan říci nemůžeme.

Máte-li rádi gotiku (katedrála na Tumském ostrově), baroko (skvostná bývalá Jezuitská kolej, dnes univerzita) nebo třeba těžkopádnou, ale přesto elegantní německou secesi anebo modernismus – Vratislav nezklame. Po válce a zvláště od dob transformace se zde mnohé opravilo, pyšní se neobvyklými úžasnými budovami, krásnými parky (nutno zmínit v roce 1999 obnovenou Japonskou zahradu z počátku 20. století) nebo třeba Multimediální fontánou (kde se po setmění dějí úžasná představení vody, světla a hudby), vedle níž je pompézní betonová Hala století architekta Maxe Berga (stavba z roka 1912). Prostě je toho ve Vratislavi mnoho a vše zmínit nelze, rozhodně však zaujme každého, pro koho město nejsou jen budovy (jakkoliv krásné a pozoruhodné), parky či ulice s tramvajemi (mimochodem českými), ale také duch, duch konkrétních lidských příběhů. Nelze nezmínit, že zde se narodil a vyrůstal například význačný německý teolog Dietrich Bonhoeffer (vila, o níž ve svých vzpomínkách píše, stále stojí nedaleko Haly století; u kostela sv. Alžběty je pak replika jeho pomníku z Berlína). Slavných osobností, které se zde narodily nebo žily či zemřely, má Vratislav bezpočet – namátkou: Jan Jesenský, Angelus Silesius, Edita Steinová, Max Born, Wanda Rutkiewiczová, Jerzy Grotowski, Ferdynand Lasalle, Marek Hłasko nebo Alois Alzheimer. Tato různost a národnostní směs jen ukazuje, kolik všelijakých vlivů se zde mísilo, ať to byl duch český, polský, židovský či německý. Vědci, myslitelé, teologové, spisovatelé, horolezci i recesisté (o jednom z nich za chvilku). Prostě obrovské město (dnes má přes 600 000 obyvatel) s bohatou a složitou historií, které má stejný silný potenciál i dnes.

Když se dnes procházíte ulicemi, neustále potkáváte malé bronzové trpaslíky. Je jich více než 200 a pořád se objevují noví. Tyto veselé postavičky symbolizují hnutí tzv. Pomerančové alternativy z 80. let minulého století, která byla reakcí na všudypřítomnou rudou barvu. Hnutí založil Waldemar Major Fydrych, bojující s komunismem recesí – v době nedostatku toaletního papíru jej veřejně rozdával, jindy se na ulicích hromadně objevili svatí Mikulášové, které policie zatýkala. A zmiňme ještě happening u příležitosti VŘSR v roce 1987. Jemu předcházelo provolání, které stojí za to citovat: „Soudruzi! Den výbuchu Velké říjnové proletářské revoluce je dnem Velké události… Soudruzi, je čas prolomit pasivitu lidových mas!… Sejděme se už v pátek 6. listopadu v 16 hodin ve Svídnické ulici pod ,orlojem dějinʻ. Soudruhu, obleč se svátečně, do rudé. Obuj si rudé boty, rudou čapku, šálu… V případě nezbytnosti, nemáš-li rudou vlajku, nabarvi si narudo nehty… Zakončení oslav se odbude v baru Barbara, kde účastníci shromáždění pojedí z jedné misky tradiční rudý boršč nebo jiná příhodná jídla.“ Nutno dodat, že všechny tyto soudruhy policie rozháněla a zatýkala. Hnutí také malovalo na omítky domů trpaslíky. Tento duch veselé revolty se pak rozšířil po celém Polsku.

A právě zde, ve Vratislavi, se ve dnech 3. až 5. 11. 1989, tedy ještě před tzv. sametovou revolucí, konal Festival nezávislého československého umění, kde vystoupil mj. Karel Kryl a Jaroslav Hutka. Ale to už recese nebyla…

To vše, a nejenom, je Vratislav.

Vladimír Petrilák