(ČB 2/2014) Gertrud Hirschburgerová (1934) pochází z Württemberska. Vyrůstala ve farářské rodině, její otec byl za války přidělen jako vojenský farář do Prahy, kde sloužil německým vojákům. Z té doby zůstal Gertrud vřelý vztah k Praze a Čechům a proto také byla po roce 1989 mezi prvními, kdo do Čech začali jezdit. Navazovala kontakty, pomáhala sborům, církevním střediskům i jednotlivcům. Byla první cizinkou, která obdržela v roce 2009 od vedení ČCE medaili vděčnosti jako poděkování za vše, co pro naši církev vykonala. Má tři dospělé syny a šest vnoučat.

Z jaké rodiny pocházíte?
Z evangelické farářské rodiny. Tatínek byl farář a já jsem byla nejmladší ze čtyř sourozenců. Nejstarší byl bratr, pak dvojčata kluk a holka a po sedmi letech jsem se narodila já. Žili jsme ve městě Reutlingen ve Württembersku, to je jihozápadní část Německa. Otec byl vojenským farářem, protože tehdy bylo v okolí mnoho kasáren. Měla jsem krásné bezstarostné dětství, přestože se mraky v Německu stahovaly. Jednoho dne se stalo, že příslušníci SA nechtěli pustit lidi do kostela. A tu přišel můj otec a řekl jim, že jestli toho nenechají a neumožní lidem vstup do kostela, povolá vojáky Wehrmachtu. A z moci vojenského faráře dosáhl toho, že se samozvanci z SA stáhli. (SA = Sturmabteilung, v překladu úderné či útočné oddíly, byla paramilitární organizace, založená ve 20. letech 20. století v Německu, která přináležela k nacistické straně NSDAP. Lidově se členům říkalo „hnědé košile“ podle typických uniforem /pozn.red.)

Jako dítě jste byla několikrát v Praze. Jak se to přihodilo?
Jako vojenský farář byl otec za války přidělen do Čech. Od roku 1940 působil mezi vojáky v Praze, hlavně v lazaretech mezi raněnými. Měl tam tehdy na starost také německý evangelický sbor, ten sídlil v kostele sv. Michala v ulici V Jirchářích. A v budově, kde byl později bohoslovecký seminář a kde bydlela spousta vašich farářů během studií na fakultě, byl sborový dům německého sboru. Tam učil otec konfirmandy. My jsme jezdili tatínka navštěvovat, když jsme měli prázdniny. Byla jsem v Praze několikrát a byla jsem jí okouzlena. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 byli mnozí pracovníci Wehrmachtu z Prahy staženi, také otec se vrátil do Německa a sloužil pak v několika sborech jako farář.

Kdy jste byla poprvé v Praze v dospělém věku a jak na vás Praha působila?
To bylo asi rok před revolucí, brzo po smrti mého muže. Gustav-Adolf-Werk (GAW) pořádal cestu do Čech. Já jsem byla zasažená smutkem z úmrtí manžela a taky jsem se musela starat o tři děti, ale vedoucí zájezdu na mě velmi naléhala, ať jedu. Dnes vidím, že to bylo Boží řízení, můj život se začal ubírat jiným směrem. Prahou jsem tehdy nebyla okouzlena, ale zděšena. V mých vzpomínkách byly nádherné bulváry, kavárny, reklamy, a nyní jsme přijeli do šedivého města se špinavými ulicemi a lešením podél domů v centru Prahy. Pak jsme přišli do Husova domu v Jungmannově ulici a jeli nahoru výtahem. A ten voněl úplně stejně jako před lety v mém dětství. A tu mě napadlo: tady jsem jako doma, tady to musíme dát do pořádku. Překvapilo mě, co všechno si pamatuju, vždyť mně tehdy bylo šest let! Cestu na Staroměstské náměstí, na Karlův most, Husův dům. Vzpomínala jsem, že v Celetné ulici byl tehdy hotel Axa a tam měli bazén. Něco nevídaného! Tam jsme vždycky se sourozenci stáli s nosem přilepeným na sklo a koukali se, jak se lidé koupou.

Vím, že jste byla činná v Gustav-Adolf-Werku. Co jste tam dělala?
V Reutlingenu jsem organizovala a pak mnoho let vedla práci žen. Když nejmladší syn chodil do školky, pozvala jsem maminky ostatních dětí do rukodělného kroužku, a tak to začalo. Byla to evangelická školka, z maminek a babiček vznikl jeden kruh mladších a jeden kruh starších žen. Motorem bylo získat peníze na dobročinné účely. Začaly jsme dělat bazary. Při setkáních jsme vyráběly všechno možné: vánoční hvězdy, všelijaké ozdoby, přáníčka, mladší ženy šily, pletly, starší pekly sušenky nebo perníky. Vždycky jsme si dávaly záležet, aby věci byly pěkně zabalené, ovázané mašličkami, prostě aby si to ostatní na vánočním bazaru rádi koupili. Tak jsme získávali peníze. Občas jsme dělali i podzimní bazar. Tam jsme nabízeli jablka, švestky, čerstvě upečené ovocné koláče a podobně. Získané peníze jsme pak darovali na nějaký konkrétní účel, po revoluci často na nějaký projekt v Čechách.

Organizovala jste také mnoho zájezdů do České republiky. Které byly nejdůležitější?
Obraz Němců byl po válce všeobecně velice pošramocený. Pro mě bylo důležité přijet s německým zájezdem a ukázat, že všichni Němci nejsou zlí a opovrženíhodní. Předsudky byly samozřejmě na obou stranách. Měla jsem pořád na mysli dobrou práci mého otce v Praze. Také jsem chtěla poznat české sbory a seznámit se s lidmi. Věděla jsem, že evangelíků je zde málo, diaspora je rozptýlená a že taková církev potřebuje pomoc. Pak jsem se seznámila s farářem Bohuslavem Novákem, který pracoval v Jeronymově jednotě (JJ), partnerské organizaci Gustav-Adolf-Werku. Dlouho jsme spolu hovořili a zjistili, že spoustu věcí vidíme stejně. Probrali jsme válku a dobu po válce a řekli si, že nyní, po pádu železné opony je čas na spolupráci. První cesta do Čech a na Moravu byla v roce 1989, právě přes GAW a JJ. Ta byla opravdu nezapomenutelná. Navštívili jsme mnoho sborů vaší církve a všude jsme byli ohromně přijati. Pamatuji se na Valašské Meziříčí, ten název jsem nemohla ani vyslovit, a tam měli tři kluky jako „Orgelpfeifen“, píšťaly od varhan, vy říkáte „jako schodečky“. My si prohlíželi kostel a sborový dům a oni jezdili kolem na tříkolkách.

Často jste měli autobus plný dárků, všelijaké pomoci a také hudebních nástrojů.
S farářem Novákem a dalšími se pak rozvinula výborná spolupráce. Cest jsem organizovala několik. S pěveckými sbory, pozounéry nebo jen jako zájezdy. Muzika vždy spojuje; kde je hudba, není potřeba slov. Proto byly hudební cesty nejoblíbenější. Ani nevadilo, že si lidé třeba nerozumějí jazykem, oni si porozuměli jinak. Navazovala se přátelství, partnerství mezi sbory. A lidé se už těšili na příští cestu za starými známými. V Ratiboři jeden bratr při vycházení z kostela řekl: My jsme si vůbec nerozuměli a přitom jsme si rozuměli! Bylo to na svatodušní svátky a já jsem si říkala: podívejme, to je zážitek vanutí Ducha svatého!

Byla jste v Čechách také s dětským pěveckým sborem.
Ano, to bylo organizačně trochu náročnější, ale měli jsme nádherný zážitek na Karlově mostě v Praze, kde jsme začali zpívat Dona nobis pacem a kolemjdoucí se k nám přidávali. Nakonec zpíval celý Karlův most. To byl zážitek! S dětmi jsme pak došli na Pražský hrad a šli jsme do chrámu svatého Víta. Chtěli jsme jim jej ukázat, protože v Reutlingenu je jeho menší bratříček. Náš kostel Marienkirche postavil také Petr Parléř, stejně jako svatovítský chrám. A i tam děti zazpívaly. Trochu jsme se báli, aby na nás někdo nepřišel, ale naopak. Turistický ruch v katedrále se úplně ztišil a nakonec lidé chodili a obdarovávali děti čokoládou a sušenkami. To byl také moc milý zážitek.

Těch zájezdů bylo podle mého odhadu aspoň dvacet, ne?
Nejméně. Ani nevím. Nejhezčí byly asi ty první, kdy všechno vznikalo. Ale i potom, když se potkávali Češi a Němci opakovaně, to bylo pěkné a někdy dojemné. Viděli jsme, že jako křesťané stojíme na stejném základě. Vy jste si vážili daru svobody, mohli jste cestovat. A naši lidé možná spíš daru přátelství, sounáležitosti. Jazyky jsou různé, ale svět je jeden pro nás pro všechny. Předsudky padaly.

Některé cesty byly ryze praktické…
To je pravda. Když se ve Stuttgartu rušil domov pro diakonky, bylo k mání několik desítek postelí, křesel, stolků, matrací, skříněk, dokonce i tělesa ústředního topení. Byla by škoda odvézt to na skládku, tak jsem domluvila transport. Mnoho věcí dodnes slouží třeba v rekreačním středisku v Bystřici pod Hostýnem. Jindy jsme zase dovezli ložní prádlo pro církevní penzion. Když se rušila u nás v Reutlingenu textilní továrna, tak jsme levně nakoupili látky na závěsy a vyrazili s několika ženami a šicími stroji, abychom na místě ušili závěsy na okna do celého rekreačního objektu.
Už se vědělo, že sbírám věci pro lidi v Čechách, a tak mi leckdo nosil oblečení, nádobí či nábytek z pozůstalostí. Posílala jsem šatstvo na dobročinné bazary do několika sborů v Čechách, kde byla tato pomoc vděčně přijímána. Také vznikaly rukodělné kroužky, které jsem zásobovala materiálem, aby mohly vyrábět hezké věci na prodej. Teď je u vás k dostání všechno, ale tehdy byly vzácností i barevné papíry.

Co máte v Čechách obzvlášť ráda?
Po otci jsem převzala lásku a náklonnost ke všemu českému, zejména evangelíkům. Miluji Prahu v létě i v zimě, protože jsme jezdili vždycky o prázdninách a o vánocích. A mám u vás spoustu přátel.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Ráda bych, aby si vážili své historie a osobností, ať už Jana Husa nebo Bedřicha Smetany, jejichž sochy jsou v Praze k vidění. Protože své kořeny by člověk měl znát, aby na ně mohl být hrdý. A v Praze je takových inspirací bezpočet.

Ptala se Daniela Ženatá