Český bratr 6/2013.

Varhanice a dirigentka oslavila 90. narozeniny.

Magdalena Horká (1923) se hudbě věnovala od mládí. Vystudovala konzervatoř a Akademii múzických umění – obor varhany. Provdala se za spolužáka muzikanta, který vystudoval také teologii a stal se farářem. Jedenáct let sloužili ve sboru v Proseči u Skutče, později čtyřiadvacet let v Kroměříži. Jako profesionální hudebnice vedla dlouhá léta hymnologický odbor, pracovala spolu s manželem na Evangelickém zpěvníku, který vyšel v roce 1979, a po revoluci stála u zrodu myšlenky založení Konzervatoře Evangelické akademie. Žena obdařená životní energií, optimismem a vlídností je i přes zdravotní hendikepy ve svých devadesáti letech milou společnicí a studnicí moudrosti.

Kdy a kde jste s hudbou začínala?
Odmala jsem zpívala, to mi naši vždycky říkali. Tatínek byl muzikant, hrál na housle i žesťové nástroje. Asi jsem to zdědila po něm. Bylo mně půl osmého roku, když naši koupili klavír a já se začala učit. Do Vokovic se přistěhovala Hana Slavkovská, dcera Karla Slavkovského, klavíristy, spolupracovníka Antonína Dvořáka. A k ní mě naši dali na hodiny klavíru. Začala jsem hrát etudy a cvičení.  Když Hana viděla, že mně to jde, říkala: budeme hrát každou hodinu taky čtyřručně, aby ses naučila číst z listu. Na to jsem se vždycky těšila. Když mně bylo jedenáct, objevila se u mé učitelky holka stejně stará jako já, Soňa Pečmanová. Učila se hrát na klavír, ale pak dostala housle a úplně jim propadla. Tak vzniklo naše duo. Ona hrála na housle a já jsem ji doprovázela na klavír. S paní Hanou jsme nastudovaly každý rok nejmíň dva koncerty, často jsme vystupovaly, ani trému jsme snad neměly. Šla jsem na gymnázium, ale hudba mě bavila a chtěla jsem ji dělat dál. Ve dvaačtyřicátém jsem maturovala, dělala zkoušku na konzervatoř, ale místo hudby jsme dostali všichni do ruky šroubováky a až do konce války jsme museli pracovat pro Deutsche Lufthansa. Mezitím sháněl u nás v Liboci pan katolický děkan náhradu za starého varhaníka a můj tatínek mě poslal, ať tam vypomůžu. Tak jsem se seznámila s varhanami. Do pětačtyřicátého jsem tam hrála jak bylo potřeba. Pak jsem dělala znovu zkoušky na konzervatoř, ale ne na klavír, nýbrž na varhany. K hlavnímu oboru – hra na varhany – byl klavír stejně povinný. Tak jsem měla obojí. Měla jsem hodně praxe, takže jsem původně čtyřleté studium na konzervatoři stihla rychleji a mohla se hlásit na Akademii múzických umění, ta byla také na čtyři roky.

Jak začala vaše profesní dráha?
Po absolutoriu mě zavolal pan ředitel Holzknecht, že mu volali z rozhlasu, že potřebují jednu sílu do hudebního oddělení pro komorní a symfonickou hudbu. Šlo o tvorbu programů, natáčení a tak. A prý, jestli tam chci jít. Na AMU jsem dostala individuální studijní plán a nějaké úlevy a začala od června 1948 pracovat v rozhlase. Tam jsem byla až do pětapadesátého roku, kdy přišly děti. Pak jsem dala přednost rodině. S manželem Honzou jsme se poznali na konzervatoři. V rozhlase bylo tehdy hudební oddělení úplně mimo hlavní propagandistický proud. Vedli je hudebníci, odborníci jako profesor Kabeláč či Jaroslav Zich. My jsme se s Honzou, který byl farářem, brali v padesátém roce, ale já jsem v práci neměla sebemenší potíže. V hudebním oddělení vládl na tu dobu nevídaný svobodný duch. Když jsme odcházeli do Proseče, z Prahy na venkov, měli mě spolupracovníci trochu za blázna, že odcházím z prestižní a zajímavé práce. Můj muž byl z farářské rodiny, narodil se ve Džbánově, kde byl jeho tatínek farář, a táhlo ho to na vesnici, chtěl být také venkovským farářem.

Jak jste se vyrovnávala se stěhovavým způsobem života farářské rodiny?
Moje kmotra mi vždycky říkala: neber si vojáka nebo faráře. Nebudeš mít nikde domov. V Proseči nás přijali úžasně. Nádherná opravená fara, milí lidé, to jsem dosud nezažila. Honza učil na deseti školách náboženství, to bylo každý den něco. Já jsem pomáhala, co to šlo. A nebýt zpěvníku, snad bychom v Proseči byli až do důchodu. Když začala práce na novém zpěvníku, prosili jsme o vikáře, který by pomohl aspoň s učením na školách, abychom práci nemuseli honit po nocích. Od roku 1964 jsme byli totiž jmenovaní do poradního odboru hymnologického a začaly práce na přípravě Evangelického zpěvníku.

Co zajímavého nám můžete o přípravě Evangelického zpěvníku říct?
Nejdříve jsme si sehnali bratrské kancionály a studovali, co by se mohlo použít včetně textů. Některé texty bylo třeba upravit. Kája Trusina byl zrovna v Paříži a přivezl francouzský zpěvník, z kterého jsme také hodně vybrali. Textová komise, vyřadila množství takových těch revivalistických písní se slabými texty. A ty francouzské je bohatě nahradily. Bratrské písně – to byly skvosty hudební i textové – ty tvořily základ. Němci i Valdenští, také Švýcaři poslali své zpěvníky, co měli zrovna nově vydané. Všude jsme se inspirovali. Práce to bylo hodně a stejně nikdo netušil, jestli zpěvník vůbec vyjde. Ani my jsme tomu moc nevěřili. Jednou se nám dostaly do rukou maďarské zpěvníky, které musely také projít jakýmsi cenzorským schvalováním, a představte si, že měly škrtáno v textech žalmů! To bylo v době nejtužší normalizace. Nicméně ze synodní rady nás stále povzbuzovali, ať na zpěvníku pracujeme. Pak najednou, už za synodního seniora Kejře, že prý by nám zpěvník vytiskli v Německu. A světe div se, ono to na úřadech prošlo! Bylo to rok do doby, kdy byla volná kapacita v tiskárně v Bádensku, tak ten poslední rok, to byl finiš! Když už byl celý rukopis skoro hotový, prosadil jeden bratr ze synodní rady, že se tam asi dvacet revivalistických písní musí vrátit. Tak jsem to ještě celé předělávala! To byly jednohlasy s textem a taky čtyřhlasé doprovody – chorálník. No ale nakonec se to stihlo. Jiří Otter odvezl rukopisy do Německa a v roce 1979 byl nový zpěvník na světě. Zpíváme z něj dodnes.

Co vám práce na zpěvníku přinesla jiného?
Seznámili jsme se s mnoha církevními muzikanty z ciziny. Vzniklo takové mezinárodní hymnologické společenství lidí z různých zemí. Báječní lidé, kteří pomáhali kde mohli. Dělali sbírky a podporovali naši práci. Pomáhali bádenské církvi, aby se tisk zpěvníků zaplatil. To bylo moc hezké. Jednou za dva roky byla setkání všech, dodnes si s některými píšeme.

Co jste organizovala v oblasti církevní hudby v naší církvi?
Když se postavily nové varhany u Martina ve zdi v Praze, dělali jsme každou neděli večer hudební nešpory. To bylo ale už v padesátých letech.Jezdili jsme také do Chotěboře na hudební pobyty. Když vyšel nový zpěvník, rozdělili jsme si v hymnologickém odboru celou církev po seniorátech, objížděli jsme sbory a učili nové písně. Byly to takové semináře v tříletých cyklech. Jezdili jsme mezi lidi a viděli, jak nové písně přijímají, někde byli zapálení pro nové písně, jinde měli výhrady.  Třeba, proč tam je všech 150 žalmů.Když bylo v roce 1972 výročí Komenského, přijel senior Emil Ženatý, ať dáme dohromady pěvecké sbory z celého seniorátu a nacvičíme něco velkého. Tehdy jsme zrovna vydali dva sešity písní z Komenského kancionálu Cantica Comeniana. V jednom byly skladby a úpravy Otmara Máchy, v druhém Petra Ebena. Sbory se to docela rychle naučily a pak se na slavnosti v Uherském Brodě sešlo 220 zpěváků a to byl pěvecký sbor! Vzpomínám si, že jsem měla tehdy nohu v sádře. Jeden bratr mi pak říkal: mělo to dobrý rytmus, to asi jak jste si podupávala do taktu tou nohou v gypsu!

Ve Východomoravském seniorátě pak vzniklo stálé těleso?
Ano, to přišli bratři z valašských sborů, kterým se společné zpívání líbilo. V takovém velkém počtu lidí by to nebylo možné, ale vznikl pětatřicetičlenný komorní sbor. Zkoušky bývaly jednou za měsíc. Dělali jsme složitější věci, třeba Bachovy kantáty, starou českou muziku, Haranta z Polžic, všechno možné. Jak to zjistili naši mezinárodní přátelé, zvali nás k nim, tak jsme sjezdili celou Evropu.

Od vás vzešel také nápad vybudovat po revoluci církevní konzervatoř. Můžete na tu dobu vzpomenout?
Naše představy byly trochu jiné, než jak to pak dopadlo. My jsme si s Honzou mysleli, že tak jako to bylo v Praze a v Brně za našich mladých let, založíme na státní konzervatoři oddělení církevní hudby. Obor varhany se tehdy dělil na koncertní oddělení a liturgické oddělení. Jednali jsme s ředitelem státní konzervatoře v Kroměříži, který byl velice pro, zrovna mu odcházel profesor varhanní hudby do důchodu. Tak jsem jela do Brna vyjednávat na kraj a tam mi řekli: proč byste zakládali nějaké oddělení a byli pod někým, založte celou novou samostatnou školu. Totéž se opakovalo na ministerstvu. Že můžeme mít dotace a zorganizovat si školu po svém. Váhala jsem tehdy velmi, neměli jsme budovu, nástroje. Nakonec se podařilo školu vybudovat, ale idea výuky církevní hudby se nenaplnila. První dva roky tam byly děti z evangelických rodin, pak už moc ne. Milan Hájek, někdejší synodní senior, který tam učil teologii, vždycky říkal: já nevím, jak to mám konfesně pojmout, když ti žáci jsou tak zamíchaní…  Moc nám materiálně pomáhal Petr Eben. Měl v Remscheidu u Wupperscheidu známou varhanici Ruth Forsbach, která hrála jeho repertoár. A ta jednou přišla, jak by prý mohla pomoci. Dělala benefiční koncerty, a tak vydělávala peníze, které nám posílala na nákup nástrojů. Dnes má konzervatoř tři nebo čtyři pianina, aby děti mohly cvičit, koncertní křídlo, žesťové nástroje na půjčení, několik starších smyčcových nástrojů. Díky této dámě. Teď kolem oslav těch mých devadesátin tu Ruth také byla a koncertovala v evangelickém kostele v Šumperku.

Pro mladší generaci muzikantů naší církve jste velkou profesionální autoritou. Co považujete v církevní hudbě za nejdůležitější?
Věnovat se dorostu. Výbornou práci dělá celocírkevní kantor Ladislav Moravetz. Zpočátku jsem na jeho víkendové semináře jezdila. Byla jsem zvědavá, jak to povede. A když jsem viděla, jak vede třicet lidí, jak něco nacvičí a hned v neděli s tím vystoupí, moc se mi to líbilo. Musím vzpomenout na hlubší historii. Jednou se vrátil z českého sboru v rumunském Peregu farář Jan Trusina a říkal, že tam je šikovný hoch, co doprovází v kostele a hraje na trubku. A doporučil ho na konzervatoř. Jeden z našich německých přátel pak nabídl stipendium pro jednoho studenta, tak Moravetz strávil další čtyři roky v Německu, kde studoval hymnologii, vedení pěveckého sboru a varhany. Pak se oženil v Čechách, stal se celocírkevním kantorem a pracuje na hudebním poli pro celou církev. Dělá vlastně práci, kterou jsme mysleli, že bude zajišťovat církevní konzervatoř.

Jak se vám žije ve Vikýřovicích?
Když jsme se přestěhovali z Proseče do Kroměříže, nemohla jsem snad dva měsíce spát, jak se mi stýskalo. Tady jsem se díky tomu prostředí, těm horám kolem, cítila hned dobře. Dokud Honza žil, chodili jsme hodně na výlety. A jsem tu u syna, ten má tři děti a už tu jsou i moje pravnoučata. Jsem tu od dvaadevadesátého, v pětadevadesátém Honza zemřel. Mám hodnou snachu, jsou mi se synem opravdu oporou ve stáří. Jsem tady ráda.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Český bratr byl vždycky zajímavý měsíčník, ale stal se ještě zajímavější, hodnotný, také sličnější. Informace ze synodní rady, ze sborů, z diakonie, aktuality, rozhovory, biblické úvahy. Když pro bolesti nemohu jít na nedělní bohoslužby, čtu si kázání z Postily profesora Jana Hellera. Teď jsem si začala vystřihovat biblické úvahy z Českého bratra a budu mít novou postilu. Obzvlášť mě – jako muzikanta – zajímají články kantora Ladislava Moravetze a nově informace o liturgii jako součásti bohoslužeb. V kancionálech Jednoty bratrské jsou krásné liturgie ke všem svátkům církevního roku. Usilovali jsme je zařadit do současného zpěvníku, ale v šedesátých letech 20. století asi ještě neuzrál čas. Doufám, že v novém zpěvníku, na kterém se pilně pracuje, si liturgie zazpíváme.

Ptala se Daniela Ženatá