(ČB 11/2021) Martin Luther kdysi řekl: „Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych šel a zasadil jabloň.“ Nevíme, co mu na to jeho posluchači odpověděli, ale můžeme si aspoň domýšlet. Tak třeba: „Milý Martine, to bude asi opět jeden z tvých oblíbených vtipů. Vždyť celý náš život má být přípravou na smrt, tak jsme se to od malička učili. Když se dozvím, že se můj konec přiblížil, ba dokonce že se blíží konec celého světa, musím se tím spíš připravovat na setkání se svým Pánem. Usilovně se modlit, činit pokání, usmířit se se svými nepřáteli. Prostě udělat vše pro to, aby se za mě Kristus při svém příchodu na zem nemusel stydět. Sázení stromů – pokud je mi známo – ještě nikoho do nebe nepřivedlo.“
Tolik fiktivní hlas Lutherova současníka. A jak by reagoval dnešní člověk? Asi by byl překvapen úplně stejně. Jen ta odpověď by byla jiná: „Milý Martine, nebudeme si nic nalhávat. Co bude po smrti, nikdo z nás neví. Ty věříš, že tě tam čeká Bůh. Já myslím, že mě pohltí nicota. Jako když vypneš televizi. Konečná. Kdyby mi někdo řekl, že mně, nebo dokonce celému světu zbývá jeden den, vykašlal bych se na vše, co je mi nepříjemné, odehnal od sebe lidi, kteří mě otravují. Byl bych jen s těmi, s kterými je mi dobře. A ještě jednou bych jim zopakoval, jak moc je mám rád. A pak bych si už jen užíval – vždyť život není nic jiného než sbírání zážitků, čím víc jich máš, tím víc jsi člověkem. A odcházel bych s pocitem, že jsem aspoň posledních čtyřiadvacet hodin žil naplno.“
A co odpovíme my, křesťané? „Milý Martine, je pravda, že ten zasazený stromeček nemá šanci pořádně vyrůst, a už vůbec ne vykvést a přinést plody, když konec má přijít už zítra. Jenže tvořit a podporovat život a postavit se proti silám zmaru a smrti má smysl vždy. I když si skeptici klepou na čelo. I když tvrdí, že nemá cenu kolem sebe rozsévat dobro, když ho všudypřítomné zlo stejně pokaždé převálcuje. Má to smysl. Třeba i za pět minut dvanáct. Ta jablka možná nestihnout dozrát v tomto světě. Ale v tom budoucím si na nich pochutnáme.“
Ondřej Kolář