(ČB 11/2021) Recesistický zpravodajský web Tisickrate.cz funguje již od roku 2016. Publikuje satirické články a humoristické zprávy, parodující dění v současném církevním prostředí, zejména katolické orientace. Přestože za ním zřetelně stojí celá skupina autorů, všichni zůstávají anonymní a používají shodného pseudonymu Felix Kulpa (s odkazem na teologický pojem felix culpa – šťastná vina, podle něhož má pád člověka i svou pozitivní stránku: člověk může být vykoupen).

Výběr těch nejlepších článků vyšel v letošním roce knižně. Publikace je rozdělena do několika tematických celků, nejrozsáhlejší z nich je věnován liturgickému roku. A že jde o výběr kvalitní, dokládá i fakt, že blog v roce 2018 obdržel prestižní ocenění Magnesia litera v kategorii Blog roku.

Autoři si v textech počínají natolik bravurně a sofistikovaně, že je někdy na první pohled takřka nerozlišitelné, zda jde o mystifikaci, či nikoliv (Společenství čistých srdcí chybí dorost). Články se snaží působit dojmem seriózní žurnalistiky; používají vytříbený jazyk, citují skutečné osoby, věnují se aktuálním tématům. S poměrem pravdy a nepravdy nakládají velmi delikátně, tak, aby nešlo o prvoplánový blábol, ale aby se čtenář musel zamyslet a dovtípit, že sdělení je smyšlené. Počínají si přitom obratně, a především s jemným, inteligentním, přesto však často do živého tnoucím humorem. Některé jeho nuance objeví jen čtenář, jemuž je církevní prostředí dobře známé.

 

A ještě jeden aspekt. Humor to není prvoplánový. Autoři si z církve nestřílejí proto, že je to (vskutku) snadný cíl, ale protože se snaží skrze satirická popíchnutí o decentní a neútočnou kritiku některých jejích neduhů a stávajících poměrů (Biskup odmítl přeložit kněze, místo nich přeložil farníky; Bilanční rozhovor s emeritním arcibiskupem Dominikem Dukou, který se neuskutečnil; Nové předsednictvo KDU-ČSL bez žen nebude. Provázet je bude Panna Maria). Nad některými titulky se tak čtenář zasměje spíš hořce (Česká církev v šoku! Papež umožnil dívkám ministrovat). Evangelík se pak nejspíš pobaví článkem s názvem Zápalky ve dvojčísle katolického týdeníku rozhořčily protestantské církve.

Že je situace v současné katolické církvi napjatá a satira má své předobrazy v nelichotivé realitě, důmyslně naznačují autoři už v úvodních listech. Znění tzv. imprimatur, kterým cenzor kdysi povoloval vydání (Imprimatur, nihil obstat – Budiž vytištěno, nic nebrání), Felixové obrátili naruby: Obstat, nihil imprimatur – Vadí, nic netisknout.

Úsměvným detailem jsou mystifikační „recenze“ na konci knihy, které jsou záměrně formulovány tak, aby byly narážkou na své údajné autory. Tak o publikaci Jan Hus se píše, že jde o „knihu, která zapálí pro víru“, podle Tomáše Halíka jde o „nejlepší knihu, kterou nikdy nenapsal“ a Jidáš Iškariotský se zase chlubí tím, že by si knihu „koupil i za posledních třicet stříbrných“.

K motivaci pro křesťansky orientovanou satirickou tvorbu se v předmluvě knižní verze vyjadřuje samotný Felix Kulpa: „Nepravda pro mne totiž není lží, nýbrž pravdou o tom, co není.“ Svůj přístup nazývá „negativním zpravodajstvím“ a přirovnává jej k negativní teologii, skutečnému vědeckému pojmu: „Chceme-li se o Bohu vyjadřovat, smíme to činit výhradně pomocí výroků o tom, čím vším Bůh není. […] Nuže a s nepravdami o světě je to stejné jako s teologií; jde o pravdy, avšak o neexistujících věcech a neuskutečněných událostech.“

Jakkoliv jde o svérázné a úsměvné vysvětlení, skrývá v sobě hlubokou myšlenku. Jak již mnohokrát prokázala literární historie, humor – satira, parodie, karikatura – má mnohdy schopnost mnohem dokonaleji obnažit skutečný problém a zasadit svému cíli přesnější ránu. Ostatně i v předmluvě //Tisíckráte// se praví: mystifikace není lež, nýbrž varování. A nejen rozsah předkládané knihy dokazuje, že v katolické církvi je vskutku před čím varovat. Leckteří její současní představitelé však kritiku slyšet nechtějí, a to ani z vlastních řad. Možná bychom tak mohli intenci //Tisíckráte// shrnout parodií známého Wittgensteinova citátu: O čem nelze mluvit, z toho je třeba si střílet.

Felix Kulpa: Tisíckráte. Brno, Cesta 2021, 91 s.

Adéla Rozbořilová
foto: pexels.com