(ČB 10/2021) Cestuju rád, protože mě baví objevovat lidskou rozmanitost. Dobrou příležitost jsem k tomu měl i na začátku září v Paříži. Paříž je barevné město, na každém rohu narážíte na lidi z všemožných zemí světa. Otevřenými dveřmi restaurací voní koření ze všech světadílů, snad s výjimkou Antarktidy.

(Jen) kvůli tomu jsem ale do Paříže nepřijel, účastnil jsem se tam konference s názvem „Role církví v dalším vývoji demokracie“. Setkání pořádala Rýnská evangelická církev a Severozápadní skupina Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). Setkalo se tam asi 15 zástupců protestantských církví z Rumunska, Maďarska, Polska, Německa, Holandska, Belgie, Francie a já za Česko. Diskutovali jsme nad současným stavem demokracie v našich zemích a ve světě. Snažili jsme se odkrýt, zda církev v Bibli (ano i ne) a ve své tradici (ano i ne) má nějaké vlastní zdroje pro demokratické uspořádání společnosti. Zamýšleli jsme se nad tím, jak konkrétně můžeme jako církve pomoci, aby se demokracii dobře či lépe dařilo.

Soumrak demokracie?

Množství zastoupených národností i církví zajišťovalo širokou paletu zkušeností. Zkušeností trpkou a sdílenou byla obava ze současného vývoje demokratické společnosti a nevyhýbala se žádnému z účastníků, ať to byl Rumun, nebo Belgičan. Už dávno neplatí dělení na západ jako výspu demokracie a lopotící se post-komunistické pohrobky autoritářství na východě. S Orbány a Právy a spravedlnostmi na středo-východu Evropy si dobře notují nejen Okamurové a Babišové, ale také Le Penové a Alternativy pro Německo (AfD) na západě. Spousta z těchto nedemokratických stran a hnutí se nad to velmi ráda zaštiťuje tradičními křesťanskými hodnotami, které se ovšem zdají být opsány z úplně jiné bible než z té, která mi leží na stole.

Na to, že se autoritářské myšlení nevyhýbá ani církevnímu prostředí, nás upozornil německý teolog a žurnalista Arnd Henze, který referoval o své strhující knize Kann Kirche Demokratie? Wir Protestanten im Stresstest (Umí církev demokracii? My protestanti ve stresové zkoušce). Kniha v mnohém připomíná Slepé skvrny Daniela Prokopa. Na základě sociologických průzkumů veřejného mínění popisuje postoje německých protestantů ke společensko-politickým tématům a ukazuje, že jsou často náchylnější k autoritářštějším způsobům vlády než jejich spoluobčané bez vyznání. Zároveň ovšem Henze přidává svoje praktické návrhy, jak z církevních pozic přispívat demokratickému a svobodnému soužití.

Vlastní východiska

Jak se tedy můžeme podílet na prospívání demokracie my jako církev? To byla ta otázka, nad kterou jsme si lámali hlavu. Pohledem do Bible jsme zjišťovali, že o demokracii samotné nemluví, a to ani v těch knihách, které byly sepisovány už v době, kdy v Řecku o demokracii filosofovali Platón či Aristoteles. Přesto je inspirativní. Stvoření člověka k obrazu Božímu dává základ pro lidskou důstojnost a rovnost, o níž je třeba pečovat. Spravedlnost, zákon, solidarita, svoboda jsou v centru biblického myšlení. Vědomí lidské porušenosti staví hráz proti utopickému myšlení. Nadějné zaslíbení dodává odvahu snažit se o dobré soužití. A přece jsou společensko-politická uspořádání věcí předposlední, nikoli poslední.

Jako inspiraci z protestantské tradice vyzdvihl reformovaný profesor systematické teologie Sándor Fazekas z Debrecína reformovaného filosofa Johanna Althusia. Ten už na přelomu 16. a 17. století rozpracoval vrstevnatý návrh uspořádání společnosti, který v mnohém odpovídal požadavkům moderní demokracie. Garantuje svobodu jednotlivce i sesaditelnost vladaře.

Základním předpokladem pro naše přemýšlení byl menšinový charakter církve. I v zemích, jako je Německo, kde jsou církve výrazně početnější a zároveň jsou úžeji institucionálně ukotveny v organizaci státu, tvoří menšinu. Z této pozice ale oslovují společnost a podílejí se na jejím životě. Svojí roli nesmějí přecenit, ovšem ani podcenit.

Záblesky rozmanitosti

To by byla východiska a předpoklady. K čemu jsme došli? Nelze ve stručnosti shrnout všechno řečené. To nejprostší je snažit se ze své pozice žít zodpovědně, každý jakožto věřící občan po svém přispívat k spravedlivému a svobodnému soužití a také slyšet ty, kteří jsou překřikováni. A nepřestávat s kultivací vnitrocírkevních demokratických pochodů. Dvě možnosti, kde jako církev můžeme opravdu něco konkrétního udělat, mě zvlášť zaujaly (obě ostatně rozvádí Henze ve zmiňované knize).

První: Účinným nástrojem v rukou autoritářů je atmosféra strachu. Co chybí, jsou příběhy o tom, co se podařilo dobrého, ty totiž inspirují k dalším dobrým aktivitám. Když je zamlčíme, jejich místo si vezme negativistické nahánění strachu. Henze dává za příklad německé zvládání migrační „krize“. Zatímco v politické debatě se kupí nadávky na migraci, je třeba vyprávět příběhy o velké obětavosti těch, kteří byli připraveni lidem na útěku pomoci a také vyprávět příběhy o dobré integraci. Je toho spousta, jen je to málo slyšet.

Druhá: Církev a konkrétní sbory mohou být prostor, kde se učíme rozmanitosti. To platí pro nás, kdo se ve sborech setkáváme – otevřít se vzájemně vlastní jinakosti. Můžeme spolu i nesouhlasit a dohadovat se, pokud se tím snažíme dopracovat společnému porozumění a vzájemně se obohatit. (To je ta masarykovská demokracie jako diskuse.) A tahle otevřenost rozmanitosti může a má otvírat dveře i úplně novým lidem, kteří jsou třeba hodně jiní. To je další, čím můžeme nakazit demokratickou společnost i sami sebe – učit se rozmanitosti.

Rozmanitostí jsem začal, rozmanitostí končím. Při závěrečných bohoslužbách ve sboru francouzské evangelické církve jsme slavili večeři Páně. Chleba se kvůli covidu vysluhoval dřevěnými kleštičkami. To důležité ale bylo, že ve velkém kruhu chleba a víno přijímali lidé, kteří měli jen od pohledu svoje rodinné kořeny nejméně na třech kontinentech, národností bych se nedopočítal (těch bylo nejméně deset). Bylo to dojemné. Rozmanitost je barevná. Dobré je společenské uspořádání, které barevnosti dává prostor.

Michael Pfann