(ČB 10/2021) Od neděle do středy jsme se v pěti zastaveních nechali inspirovat duchovním zápasem Řehoře Krajčího, zakladatele a duchovního otce Jednoty bratrské. Na Řehořově dlani se rodí příslovečné „ošklivé kačátko“ jednoty bratří. Rodí se v bolestech pronásledování a zmatcích hledání vlastní identity. V úctě ke svátostnému životu, spojenému ale s přesvědčením o neplatnosti svátostí vysluhovaných nehodnými kněžími. V touze žít podle Boží vůle, ale spojené s pohrdlivým pohledem na ty, kteří žijí jinak.
Deset let hledání pak dovedlo Řehoře a jeho jednotu k Zelenému čtvrtku l. p. 1467, kdy si jednota ve Lhotce u Rychnova zvolila nové bratrské kněze: selského syna Matěje z Kunvaldu, mlynáře Eliáše z Chřenovic na Moravě a krejčího Tůmu z Přelouče. Dokonala tak naprosté oddělení od stávajících církví.
My jsme se pokoušeli zamyslet nad tím zdrojem, který k volbě kněží vedl, abychom zužitkovali to dobré, co naši otcové ve víře objevili a poučili se z jejich chyb. Do tohoto přemýšlení nyní chci pozvat i vás.
V duši mladého Řehoře stále silněji zní otázka onoho muže z evangelia (Lk 18,18): „Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Setkává se s lidmi, kteří ho zásadně ovlivní. Co bude mít v dlani bratr Řehoř, když bude počítat na prstech jedné ruky…
Prst první: Rokycanova hluboká osobní zbožnost, která nutně vede k ctnostnému životu
Nad životem Řehořova strýčka Jana Rokycany, voleného pražského arcibiskupa, velkého horlitele pro ctnostný život, z jehož kazatelny neznělo sola gratia (pouhá milost), ale //sola lex// – pouhý zákon, jsme se nechali inspirovat k přemýšlení, jak má vypadat život křesťana. Jak je na mém životě vidět moje víra? Jaké jsou skutky, které se Bohu líbí? Jaká je úloha kázně v křesťanském sboru?
Prst druhý: Paynův viklefovský důraz na chudé kněžstvo, živící se vlastníma rukama
Nad životem Petra Payna, diplomata husitské revoluce a velkého obhájce Viklefova učení o chudé církvi, jsme přemýšleli, jak má být financována naše církev a jaký vůbec má mít společenský vliv. Z čeho má žít duchovní? Má ho platit stát, církev, či sbor? Nebo má mít ještě občanské zaměstnání? Nakolik může církev a faráři vstupovat do politiky?
Prst třetí: Lupáčův důraz na oddělení od stávajících církví
Husitský teolog, pomocný biskup Rokycanův a účastník basilejského koncilu, dospěl k závěru, že obroda stávající církve není možná. Touto táborsky radikální myšlenkou podnítil Řehoře k oddělení od církve pod jednou i pod obojí. Ve vzpomínce na Martina Lupáče jsme přemýšleli, kdy je čas opustit společenství sboru či církve. Vzpomínali jsme na devadesátá léta minulého století – Maniny, Travná, vznik KS… Co mohu udělat pro obrodu ve vlastním společenství, ve vlastní církvi?
Prst čtvrtý: Chelčického pacifismus, rovnostářství a důraz na prostý život
Svérázný jihočeský zeman, „první anarchista“ vyzýval své následovníky k životu v komunách prostých soběstačných zemědělců, kteří se zcela podřídí Boží vůli. Tam pro křesťana patří i odmítnout jakékoliv násilí, vládu jedněch nad druhými. A my mohli přemýšlet, jestli je takovýto život dlouhodobě možný. Jak má vypadat společnost založená na křesťanských základech? Je nějaké zaměstnání pro křesťana nepřípustné? Co je vlastně „normální“, tedy co by mohlo by být normou pro všechny?
Prst pátý, uzavírající dlaň: Řehořova osobní obava o vlastní spásu, kterou mu nikdo ve stávající církvi nedokáže zaručit
Pod vlivem výše zmíněných se (ač rytíř!) vyučil řemeslu a na svůj šlechtický původ odmítal brát zřetel. V jeho komunitě šlechtici místo neměli. Zato tam mělo své místo tvrdé lože, metla pro sebemrskání, časté půsty a noční bdění, sexuální zdrženlivost i v manželství. Vítáni byli hlavně zemědělci a pastýři, dále pak krejčí, obuvníci a tkalci. Problém měli kupci, velký problém krčmáři, naprostý zákaz byl u malířů karet a výrobců hracích kostek. To vše jak příslovečnou červenou nití omotáno „nouzí spasení“. Co mám dělat, abych byl spasen? Tak se ptá Řehoř, a my si tu otázku naformulovali: „Co je motorem mé víry?!“ Tedy té víry viditelné na skutcích. Proč vlastně žiju jako křesťan?
Dozajista nad těmito otázkami může každý přemýšlet sám, ale jednou z možných inspirací jistě bude i stávající a tím více připravovaná expozice v domku Na Sboru v Kunvaldu.
Jaroslav Pechar