(ČB 7+8/2021) Po přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi narostl tlak na to, abychom se zabývali církví především po stránce ekonomické. Jsme nuceni připravit se na dobu, která je už na dohled, kdy ze státních zdrojů církev nedostane ani korunu. Stalo se to hlavním tématem a vypadá to, jako bychom nežili ničím jiným, snad kromě dalšího ohrožení v podobě všudypřítomné pandemie, která naše obavy jen posiluje. A jelikož máme za provoz církve odpovědnost a vidíme na prvním místě problém financování, nahlížíme církev z pozice zřizovatelů a řádných hospodářů. Řídit církev jako firmu. Takhle jsem to sice nikdy neslyšel, ale do jisté míry toto heslo odráží naše současné rozpoložení a zaujetí.
Reformace ve své době zdůrazňovala nauku církve, využívajíc k tomu katechismy, písně, systematicko-teologické traktáty. Dnes jsme položili důraz na funkčnost církve. Je to pochopitelné z hlediska bezprecedentní změny financování církví a jejich osamostatnění vůči státu. Musíme se s odlukou vyrovnat a přijmout bolestivé a nutné změny. Projevem tohoto zaměření jsou nejrůznější grafy, tabulky, prognózy, kolonky „má dáti – bude mít“, projednávané na synodu a tlumočené v jednotlivých sborech. Všechno jde velice rychle, do plné odluky zbývá pouhých devět let a nutně to vzbuzuje obavy a nezřídka pocity marnosti. Z mnoha menších sborů slyšíme, že takové nároky nemůžou zvládnout.
Na tuto krizi nemám lék, nicméně bych rád alespoň pootočil úhel pohledu. Zkusme se dívat na církev, jaká je a vždy byla: jako na bohoslužebné dění, propojující Boží a lidskou aktivitu. Německý teolog G. Ebeling píše ve své dogmatice, že církev nepořádá bohoslužby, církev sama je bohoslužba. To je její pravá podstata. Jde o dění, ne zcela vykazatelné statisticky, jde o dění v Božím silovém poli, o stálou komunikaci mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a celým jeho lidem. V tomto ohledu nese církev stejné genetické znaky jako její původní zřizovatel, tedy Boží Trojice, která znamená společenství Božích osob. Těžko něco takového vsunout do několika řádků; víc než o reflektovanou víru jde o zkušenost života, ponořeného do Boží přítomnosti, o zakoušení jeho moci a lásky. Jak osobní duchovní život, tak všechny organizační problémy a finanční projekty jsou součást tohoto dění.
Tím vůbec nezlehčuji problém samofinancování církve, požadované částky peněz zůstanou stejně vysoké, před tím nemůžeme uhnout. Ale věřím, že pozdvihneme-li svou hlavu i svůj pohled srdce, nepřipadnou nám ta čísla tak závratná. Jak jsem si nedávno přečetl v jedné knížce: Vidíme-li novýma očima, začnou být možné nové věci. Začnou být možné lepší věci. Co se nám zdá nemožné, zítra můžeme vidět jinak.
A tak si stavím proti převládajícímu socio-ekonomickému scénáři darovaný vzdoroscénář života církve jako společného projektu s Boží Trojicí, církve jako místa chvály, modliteb, zvěstování, odpuštění, povzbuzení i napomenutí, jako místa, kde jde o peníze až ve druhé řadě coby odpověď na Boží jednání s námi a mezi námi. A pevně věřím, že naše odpověď nebude moci než bohatě zrcadlit přijatou Boží lásku a vrchovatou porci milosti. Na co jiného ještě spoléhat?
Je výtečné, s jakou vervou se věnujeme hospodářskému zajištění, kolik invence je za vznikem strategického plánu, správou personálního fondu a všemi přípravami na nejbližší budoucnost, která už začala. V tomto nesnadném období nám může pomoci naše sebeuvědomění – ne zřizovatelů povšechného či farního sboru, nýbrž účastníků Božího díla, kde se na prvním místě děje společná oslava Boha Otce, Syna i Ducha svatého.
Marek Zikmund, senior Moravskoslezského seniorátu