(ČB 5/2021) Poslední dobou si libuju ve výrazivu z náboženského prostředí, které v rámci svého studia teologie objevuju. Patří sem slova jako transcendentální, blasfemický nebo třeba eschatologický.

Nebývale mě ale zaujalo jedno sousloví, které dnes přijímáme jako typicky české, přestože je ve skutečnosti také cizího původu: hokus pokus. Tento frazeologismus (zase cizí slovíčko!) má podivuhodný původ. Dnes je vnímáme jako synonymum k citoslovcím jako „čáry máry fuk“ nebo „abrakadabra“, označující nějaký magický proces, případně samotný pokus, typicky zejména nezdařený.

Jak bychom rozklíčovali jednotlivá slova? Pokus je nám zřejmý, ale co ten hokus? Jenže ouha! Už v roce 1634 vyšel v Anglii spis, jehož autor se uvedl jako Hocus Pocus, takže čeština nás zde svedla na scestí – ani „pokus“ není český výraz. Kde se ale vzal ten Angličan? Údajně jde o zkomoleninu slavného kouzelníka jménem Ochus Bochus. Ovšem na tento výklad výrazu hokus pokus se dnes pohlíží s nedůvěrou.

Mnohem pravděpodobnější původ bychom našli – ano, překvapivě – v náboženském prostředí. Nehledejme žádného čáryfuka nebo alchymistu, vysvětlení je prozaičtější. Základem tohoto podivného slova je citát z Matoušova evangelia (Mt 26,26), který je součástí tzv. ustanovení večeře Páně: „Toto je mé tělo.“ V latinském překladu tato věta zní: „Hoc est corpus meum.“ Už slyšíte hokus pokus? Dříve bývaly mše slouženy v latině, které běžní věřící nerozuměli, a tak tuto liturgickou formuli zkomolili.

Magie tedy veškerá žádná. Ovšem něco nadpozemského se v tom okamžiku bezesporu děje. Je to velké mystérium. Naštěstí, na rozdíl od kouzelníků a kejklířů, nemusíme mít obavy, zda se „hokus pokus“ povede: Farář nemusí odříkat zaklínadlo, mávnout kouzelnou hůlkou nebo třikrát poklepat na rekvizitu a pak doufat, že obecenstvo ošálil. Tělo a krev Páně smíme přijímat vždy, když jsme ke stolu Páně pozváni. Pán Bůh totiž není iluze, ale je skutečně přítomen.

Adéla Rozbořilová