(ČB 4/2021) Konfirmována jsem byla před 60 lety. Dodnes mám v paměti, jak důležitá událost to pro mě byla. Příprava na konfirmaci byla obdobím, v němž jsem promýšlela hlavně význam křtu a večeře Páně. Pokřtěna jsem byla jako nemluvně, a konfirmaci jsem tedy vnímala jako osobní přitakání ke křtu. A velmi slavnostní byla skutečnost, že jsem při konfirmaci mohla prvně přistoupit k VP. Viděla jsem u svých rodičů, že je to pro ně významná věc. Cítila jsem, že eucharistie je něco mimořádného, co mě včleňuje do společenství Kristova lidu. Konfirmace byla tedy pro mě důležitá také tím oficiálním přijetím do sboru. Uprostřed necitlivého totalitního systému to bylo místo opravdovosti, svobody a bezpečí.
Lia Valková, bývalá synodní kurátorka ČCE
Rád křtím mimina, rád zdůrazňuji odpovědnost rodičů, když nemluvňátka nesou ke křtu. Jsem rád, že se tak vyhnou populárnímu, alibistickému postoji ve smyslu, ať si potomek časem vybere sám. Kolikrát mu totiž ani neposkytnou základní informace o tom, mezi čím by měl vybírat. Dříve než má řidičák, dříve než maturitou nebo výučním listem stvrdí svou dospělost, dá mladý člověk konfirmací rodičům vysvědčení. A převezme plnou odpovědnost za svůj život před Pánem Bohem a oblékne si dres Kristova týmu. Konfirmace je znamenitá, když je upřímná!
Joel Ruml, bývalý synodní senior ČCE
Mně samotné konfirmace pomohla nalézt místo, kde mi je dobře, kde nalézám své útočiště a kde mohu být svá. Plně jsem si uvědomila, že přesně toto mi už od mala náš sbor poskytuje a na 100 % vím, že chci být jeho součástí. Po konfirmaci už záleží na člověku samotném, jak a zda si v církvi a sboru najde svou cestu, anebo se stane pouhým formálním členem, který jen platí salár a v kostele se ukáže jednou, dvakrát za rok.
Magdalena Lapáčková, studentka
Konfirmace je pro mě začátek. Samostatný začátek. Teprve po konfirmaci jsem začal nad spoustou témat, buď konfirmačních, nebo jinak spojených s vírou, doopravdy přemýšlet. A spíš než tehdy mi to, co jsem se naučil v konfirmačním přípravce, pomáhá teď. Proto jsem si taky myslel, že je konfirmace v patnácti vlastně moc brzo, ale uvědomil jsem si, že cílem konfirmace není odpovědět na všechny otázky víry. To ani nejde. Spíš má připravit na cestu, na které musí ty odpovědi najít každý sám.
Bohdan Chrastil, student
„To my, když jsme konfirmovali, tak jsme museli…“ Moje vlastní konfirmace je zdroj nevyžádaných vzpomínek, kterými mohu obšťastnit současné konfirmandy. Nevím, je to dávno, ale asi to pro mě bylo období, které mě podstatně nasměrovalo. Konfirmace dnes je pro mě dobrá příležitost, jak být s mladými lidmi, stále znovu hledat možnosti, jak o víře, o Bibli mluvit. Slouží to jako něco, co člověka drží v kondici mentální, protože s naučenými frázemi si u mladší generace nevystačí, ale vlastně i fyzické, protože večerky na různých víkendovkách zpravidla nejsou. Dobrodružství.
Martin Fér, farář ČCE
Kdybych měl někomu vysvětlit význam slova konfirmace, řekl bych, že to je taková církevní zkouška dospělosti – i když dnes už asi na její složení není potřeba tolik vědomostí jako ještě před pár desítkami let. Z konfirmandů se stávají nejprve (mladší) účastníci skupiny mládeže a až později s vyšším věkem přejdou mezi dospělé členy sboru. Myslím si, že dnes je tím pádem konfirmace spíš než prověrka znalostí něco jako „přechodový rituál“, ve kterém mladý člověk sám za sebe říká, že se chce stát součástí sboru, a společenství ho pak mezi sebe přijímá.
Alexander Koukol, student
připravila Jana Plíšková