(ČB 2/2021) Pokud jste sledovali materiály synodu ČCE, mohli jste si všimnout, že v roce 2019 (1. zasedání 35. synodu) usnesením č. 35 byla ustanovena komise, která se má zabývat přípravou na rozhovor s lidmi z LGBTQ+ komunity. Tato komise zároveň pomáhá s počáteční fází shromažďování podkladů pro přípravu stanoviska ČCE k otázce, zda je svazek dvou lidí stejného pohlaví partnerstvím, anebo by mohl být i manželstvím.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Práce komise probíhá zatím hlavně v obecné rovině rozhovorů o tom, jak vnímání osob s odlišnou sexuální orientací rezonuje v rámci naší církve, popř. jaký je teologický náhled na tuto problematiku. Členy komise jsou faráři, teologové vyučující na ETF UK, zástupci vedení naší církve i laici – členové ČCE. K jednání komise byli přizváni rovněž zástupci LGBT komunity. Složení skupiny umožňuje diverzitu úhlů pohledu i fundovaný přístup k tématice. Komise se schází v průběhu roku několikrát, v současné době hlavně online.
Legislativa ČR ohledně uzavírání sňatků osob stejného pohlaví je zatím ve vývoji (nebo spíše ve fázi dlouhodobé „hibernace“). Přitom, paradoxně, je ve společnosti obecně toto téma už poměrně otevřeně diskutováno. Různé evropské státy již právní rámec stanovily a také různé církevní denominace v těchto státech zaujaly i vyjádřily svá stanoviska.
Ráda bych vám zde přiblížila vývoj svých osobních postojů za dobu, po kterou jsem členka výše zmíněné komise. Sama jsem uvěřila až jako dospělá, a to v prostředí charizmatického církevního sboru. Nakonec jsem se však stala členkou tradiční církve, protože mi asi osobnostně více vyhovuje střízlivé evangelické prostředí a zbožnost s těsnou vazbou na Bibli. Také se mi líbí otevřenost ČCE a schopnost přijmout do společenství lidi přicházející z nejrůznějších prostředí, s nejrůznějšími životními osudy. Přesto představa vztahu lidí stejného pohlaví pro mě byla hranicí, za kterou jsem nebyla ochotna jít. I členství v komisi jsem přijímala s představou, že jsem z podstaty „konzervativní“, a proto zřejmě budu vyvažovat ty všechny rozevláté liberální názory, se kterými se asi setkám.
Komise pro zahájení rozhovoru s LGBTQ+ komunitou
Byla vytvořena na základě usnesení 1. zasedání 35. synodu v roce 2019. Jejím základním úkolem je příprava stanoviska ČCE k otázce, zda je svazek dvou lidí stejného pohlaví partnerstvím, nebo může být i manželstvím. „Uvědomujeme si většinou skrývanou přítomnost gayů a leseb v církvi. Vnímáme dluh církve vůči těmto lidem i jejich blízkým. Cítíme potřebu změny, která může začít vzájemným rozhovorem s nimi,“ uvedla komise ve svojí zprávě na loňském zasedání synodu. Komise dosud nedospěla k jasnému stanovisku, zda svazek osob stejného pohlaví může být manželstvím. V současnosti komise připravuje webinář – online seminář se zástupci církve a LGBT komunity, který by měl přispět k otevřenější diskuzi na toto téma.
Členové komise: Daniel Ženatý (předseda), Veronika Dočkalová, Daniel Fojtů, Stanislav Kostiha, Jiří Palán, Petr Pivoňka, Pavel Pokorný, Martin Prudký, Mikuláš Vymětal, Janina Zemanová
Na začátku práce komise jsem tedy uvažovala jinak než nyní – některé postoje jsem si sice zachovala, ale valná většina z nich se změnila. Uvědomila jsem si totiž (a možná jsem spíš byla přivedena ke zjištění), že jsme všichni především hříšní ze své podstaty: Kristus zemřel za nás za všechny bez rozdílu. Jsme stvořeni s různými danostmi, ale společné máme to, že se můžeme svobodně rozhodnout, jakou životní cestu zvolíme. Pokud chci se vší vážností následovat Ježíše Krista, rozšiřují se mi hranice toho, co jsem schopna přijímat bez předsudků, zvyšuje se má míra tolerance. Zjistila jsem, že pro mě už není důležité, jakou má kdo sexuální orientaci, ale jak vážně bere svou cestu k Bohu. Pokud připustím, že nejsem schopna dělat dobré věci jen ze svých sil, pokud přijímám lásku a odpuštění od Boha jako svou jedinou šanci, jak bych potom mohla soudit jiné?
Je pro mě zásadní, aby v prostředí církve nebyly „škatulky“, do kterých se zařazují ti „správní“ a ti „vadní“ (a proto podezřelí). Nelíbí se mi proces stálého posuzování, malicherného lpění na detailech, schovávání za deklarovaný názor většiny. Byla bych šťastná ve společenství, které je schopno přijmout příchozího, protože se o něj zajímá jako o bližního, o jednotlivce, o člověka… Tak jako Ježíš bral vážně a zajímal se o jednotlivé lidi z nejrůznějšího prostředí, pokud k němu přišli sami za sebe.
V dnešní době mi vadí stádnost názorů – navenek proklamovaná jediná skutečná pravda. Manipulace, krátkozrakost, intolerance – a je jedno, jestli kráčí pod bílou, duhovou, anebo jinak barevnou vlajkou. Příčí se mi životní postoj, který volí jednodušší cestu: Nepřemýšlet a přidat se k těm, co křičí hodně hlasitě a co jsou momentálně „in“ – samostatné uvažování může způsobit změnu, a tudíž nejistotu.
Omlouvám se, pokud jsem se poněkud nechala unést… Chtěla jsem popsat vývoj svých postojů: od jasně vyhraněných (a pohodlných) k otevřenějším, různorodým, tolerantnějším (ale logicky složitějším na rozvažování). Vadí mi nespravedlnost, posuzování podle účelově zvolených kritérií. Záleží mi na tom, aby prostředí naší církve zůstalo otevřené, tolerantní, a hlavně naplněné duchem Boží lásky.
Až se bude v budoucnosti otevřeně diskutovat výše zmíněné téma v rámci celé naší církve, moc bych nám přála, aby se tak dělo s tolerancí k názorům druhých a s všeobecnou ochotou respektovat právo na existenci jiného stanoviska než pouze toho, se kterým se ztotožňuji. Aby vše probíhalo bez předsudků, s upřímnou snahou přijímat druhé jako své bližní.
Janina Zemanová, ČCE Zlín, redakčně doplněno