(ČB 1/2021) Tvrzení, že mezigenerační spory jsou nevyhnutelné, u nás fatálně existuje a nedá se s tím hnout. Copak si může rozumět patnáctiletý kluk s osmdesátiletou paní? Ale proč vlastně ne? Není tohle tvrzení trochu umělé?
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Klasický příklad, kterým se řečené generační neshody s oblibou dokládají, jsou politické postoje. Volit toho či onoho prezidenta, tu či onu stranu, to je věc generační. Ke mně však zrovna tenhle příklad mluví jinak, tak očividné to zdaleka není. Třeba se svými dětmi jsem jednoznačně na stejné „linii“, generace negenerace. Je sice pravda, že na demonstraci bude daleko víc třicetiletých než sedmdesátiletých, to je ale přece především věc energie, fyzických schopností, zdraví a tak dále, nikoliv v první řadě názorů.
Připusťme, že generační neshody jakoby existují, avšak jejich příčinou paradoxně není věk sám.
Příčina je myslím v tom, že ten mladý a ten starý nemají šanci se potkat, sejít! Senioři se nám totiž nějak ztratili, nejsou prostě vidět. Jak potom mají s těmi mladými mluvit? Pak tu ovšem generační propast zeje. Oni nejsou vidět na ulicích, vůbec nechodí do hospod, a to by přece mohli, nevěřím, že to je primárně otázka peněz. Týká se to spíš mentality, možná je to i zlozvyk… Jak se to ale mohlo stát? Je to něčí vina?
Žila jsem čtyři roky v Budapešti, a tam je úplně normální, že v restauracích a kavárnách je těch starších docela dost, tam umějí žít! Jak elegantně pijí kávu! A jak elegantně, vkusně jsou oblečeni! Chodí tam totiž i do módních obchodů. Zatímco jdu-li do krámu s oblečením v Praze, připadám si divně, nepatřičně, ve svém věku jsem tam totiž spolehlivě sama! Ta věková propast je obrovská, nevidím tam nikoho ani o deset let mladšího… Potom je přirozené, že náctiletý nebo menší, pokud nemá nablízku babičku nebo dědečka, toho starého člověka nemá kde potkat. Bodejť by tedy tahle propast nevznikala. Tady jsme dle mého u jádra. A ještě bych dodala, možná s nadsázkou, ta budapešťská zkušenost se mi potvrzovala i třeba v Srbsku, Rumunsku… Že by to byla otázka evropského západu a východu? Něco by na tom být mohlo.
Ale to není všechno. To, že se naši lidé nepotkávají, se netýká pouze věkově extrémních skupin. Potkáváme se dnes méně i my; mí vrstevníci, kamarádi ve sboru, a vůbec nemusíme náležet k těm hodně odlišným generacím. Což je téma, které mě pálí o dost víc než takzvané generační spory.
Doba je holt jiná a my „jdeme s dobou“. Za komunismu nám doba přála, ta raná devadesátá ještě taky ušla. Kolik se toho tenkrát dělo! Deset lidí na návštěvě, nacpáni v malém pokoji, to bývalo přece normální. 15, i 20 lidí na něčí zahradě, nádhera. Nebo hromadně na výlet! Kam se tohle všechno podělo? Teď přeje doba nám zavřeným, nám, co o tu širší společnost už tak nestojíme. To ale prosím není v první řadě nedostatkem času. Jistě že práce je nad hlavu, ovšem pak máme taky nárok na odpočinek. A tak odpočívá ten postarší, ten starý, odpočíváme i my věku středního nebo jakého, odpočívají, u televizí a počítačů, i ti mladí a malí. Ti odpočívají, místo aby lítali venku. Nu tak až si všichni řádně odpočineme, třeba se zase potkáme. Mluvit s druhým je přece rozhodně bohulibé, to platí na věky věků.
Jana Plíšková