Poslední slovo: Bože můj… a proč?

(ČB 1/2021) Filosofové si celá staletí lámou hlavu nad tím, jak odpovědět na otázky po smyslu bytí, počátku všeho, podobě štěstí apod. Důležité nejsou často ani tak odpovědi, jako otázky samé. A přitom je to tak jednoduché! Existuje otázka, která vám pomůže dozvědět se, co potřebujete, domoci se toho, co chcete. Široké využití této významně opomíjené otázky však nevymyslel žádný učenec, ale malé, předškolní dítě. Inspektor Trachta by tento typ otázky nazval šrapnel. Alespoň tak působí její vznesení na nervovou soustavu především rodičů, ale široké využití snadno najde i mimo rodinu.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK


Asi už vám to začíná docházet… Jde o dvě nejzákeřnější slova, pronesená z těch jinak roztomilých pusinek. „A proč?“ Je-li přitom v blízkosti mokrý hadr, polštář nebo jiná domácí věc, která se dá v případě nouze užít jako zbraň, máte co dělat, abyste se ovládli.
Tito roztomilí předškoláci nemají ještě ke své záškodnické činnosti k dispozici mobilní nebo sociální síť, ale přesto jsou perfektně sehraní (dosvědčí devět z deseti rodičů) a na svůj čas dokážou čekat trpělivě, jako pátá kolona. Když zaútočí, jdou na jistotu, aby dosáhli svého cíle.

Typický příklad mise All Possible:
Čas: 5:50
Místo: ložnice
Dítě: Maminko, kde je Indie?
Maminka: V Asii.
Dítě: A proč není v Africe?
Maminka: Protože je v Asii.
Dítě: A ani trochu není v Africe?
Maminka: Ne.
Dítě: A je tam pták kiwi?
Maminka: Ne, ten je na Novém Zélandu.
Dítě: A proč?
Maminka: Je mu tam dobře, má tam teplo.
Dítě: A proč? V Africe má taky teplo!
Maminka: Jo, ale tam už bydlí hodně surikat, kiwi se tam nevejde.
Dítě: A proč?
Tatínek: Jéžiš Marjá!
Dítě: Maminko, proč tatínek říká Jéžiš Marjá?
Maminka: On se chce pomodlit.
Dítě: A proč?
Maminka: Nechceš něco dobrýho?
Dítě: Jo! Medvídky!

A má vás tam, kde chtělo.
Další podobnou „filosofickou“, zbraní vynalezenou předškolákem, je ta nevinně hraná upřímná pravdomluvnost, u dětí tolerovaná, u dospělých hraničící za jistých okolností s pozicí mistra Jana na koncilu kostnickém.

Představte si, že jedete v autobuse, kam přistoupí od pohledu vášnivá pejskařka se svým psem. Bez náhubku (ten pes). Vaše dítě to jasným hláskem okomentuje slovy: „Teda, to je ale pes!“ Pejskařka se dme pýchou a vy také, protože pár lidí okolo se zmíní o tom, jak vaše dítě krásně mluví. Jenže andílek využije momentu překvapení a důrazně zahlásí: „A ten pes dělá všude hovna!“. Pohledy vás propalují, sedadlo pod vámi se mění v kostnickou hranici a vám se chce zvolat: „Bože můj, Bože můj, proč už nejsme na Hradčanský!“

Pavla Hájíčková