(ČB 9/2020) Je prostředek léta, prázdninové dění, tábory a dovolené dávají pocit, že situace je normální. Počty nakažených koronavirem ale zase stoupají a naše pocity se dají shrnout slovem nejistota. A já otvírám knihu anglického novozákoníka N. T. Wrighta Bůh v karanténě.

1. Kde začít?
Nejdříve byla pandemie daleko a nemuseli jsme se jí zabývat. Ale přišla i k nám do Evropy, konkrétně do Británie. Co s ní? Co si o ní myslet? Jak se k ní postavit?

Nyní nejde o to hledat odpověď na otázku Proč?, ale postavit se k situaci čelem a ptát se, co mám teď dělat. V době pandemie není úkol křesťana hledat vysvětlení, kde se nemoc vzala, co nám jí chce Pán Bůh říct, za co koho trestá, kdo za to může. Ani nejde o to využít krizové situace k evangelizaci a misii.

V Bibli stále znovu o Bohu čteme, že má zvláštní zájem o chudé, nemocné, zavržené, zotročené. Zde, mezi těmito lidmi, je místo věřícího křesťana. Historicky to byli právě křesťané, kteří považovali péči o potřebné za svou základní povinnost.

2. Co říká Starý zákon?
Ve Starém zákoně opakovaně čteme o hledání příčiny, proč někoho postihlo neštěstí. Už první žalm a pak některé další počítají s tím, že bohabojnému člověku se vede dobře, ale svévolníkovi ne. Nicméně, např. v žalmu 44 nebo 88, se autor ptá, proč postihlo neštěstí člověka spravedlivého.

Nejvíce se touto otázkou zabývá ve Starém zákoně kniha Jób. Jóbovi utěšitelé to vidí jednoznačně: „Jóbe, musel jsi zhřešit.“
V knize Jób ale nejde o výzvu k pokání. Kniha nám sděluje, že mezi nebem a zemí je toho hodně nevyjasněného. Nemáme odpovědi, neznáme příčiny nemocí, zla. Knize Jób chybí rozuzlení. Jób sám se mýlí, ale jeho přátelé, kteří vidí jasnou příčinu Jóbova neštěstí, se mýlí mnohem víc. Tato kniha nám naznačuje, že existuje jakási temná síla, která se od počátku snaží mistrovské Boží dílo ničit.

Otázky, hledání, stížnosti a nářek jsou na místě, když jsme z něčeho neprávem obviňováni nebo když bez zjevného důvodu trpíme podivnými nemocemi, na které není lék.

3. Co říká Ježíš?
„Nyní.“ Jedno z úžasných slov Nového zákona. Nyní nastal čas, kdy Ježíš na svatbě promění vodu ve víno, uzdraví nemocného, vzkřísí Lazara.

V deváté kapitole Janova evangelia Ježíš uzdraví slepého člověka a je tázán, kdo zhřešil, že je muž tak postižen. On, nebo jeho rodiče? Nyní, v době koronaviru, se hodně lidí ptá, kdo zhřešil. Ježíš odpovídá, že tato otázka není na místě, jde o to, aby se na tom postiženém zjevily skutky Boží. Nyní.

Je koronavirus znamení konce světa? Podobně se ptali lidé v době Ježíšově. V Mt 24,6 Ježíš říká, že o onom dni nikdo neví. Opusťte konspirační teorie.

Modlíte se přece „Otče náš“. Každý den opakujete: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi… Odpusť nám naše viny.“ Modlili jste se tak před koronavirem, už před epidemií jste si přece uvědomovali a v modlitbě vyznávali svou hříšnost a očekávání Pána Boha. „Dalo by se říct, že následovat Ježíše vlastně znamená učit se modlit Otče náš.“

O Božím království mluví k lidem Ježíš, který svou pozemskou pouť skončí na kříži. Tak vypadá Boží svrchovanost. Tak Ježíš jednou provždy definoval, jak vypadá skutečná autorita a moc.
Ježíš je s námi ve smutku a bolesti. Tak jako když stál smutně nad hrobem svého přítele Lazara a plakal. Proč nezasáhl včas?! Ptaly se Lazarovy sestry, ptají se lidé napříč staletími.

4. Co říká Nový zákon?
V 11. kapitole knihy Skutků čteme o církvi v Antiochii. Prorok Agabus oznamuje, že přijde velký hlad. Za císaře Klaudia se tak opravdu stane. Učedníci, kteří to slyší, se rozhodnou, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. Neptají se, proč přichází hlad, nehledají v něm znamení konce světa ani nevyzývají lidi k pokání. Dochází jim, že cokoli Bůh udělá, udělá skrze ně. Podobně křesťanská reakce na Covid-19 je jít pomoci, kde je to potřeba. S modlitbou na rtech. Skrze tiché, mírné, plačící, pomáhající, působící pokoj se na zemi děje Boží království, skrze ně Bůh jedná ve světě (Mt 5 – Kázání na hoře). Jsme součást Božího stvoření, které (nejen) v době pandemie sténá v bolestech. Křesťané nestojí mimo, nekomentují z bezpečného odstupu: „Všichni jste hříšníci… přichází konec světa…“ V epištole Římanům čteme, že když sami nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás (Ř 8,26). Bůh Duch sténá a úpí s námi. Možná čekáme, že se Bůh vloží do situace, bude mít věci tzv. pod kontrolou, postará se, ale Bůh, kterého vidíme v Ježíši Kristu, pláče na hrobě svého přítele (Jan 11).

Učedník Petr také nechápe cestu služby, utrpení a bezmoci. V jednom anglikánském hymnu se zpívá: „Chceme na trůnu spatřit tvou slavnou tvář, ty vkleče nám však nohy umýváš.“
Naše poslání ve světě je modlit se, modlit se i beze slov, sloužit všude tam, kde svět prožívá bolest.

5. Kam dál?
Plačte s plačícími. Primární místo církve teď je mezi truchlícími.
Každý pokus vysvětlit, co je zlo, proč je Bůh dopouští a jak s ním nakládá, je pošetilý.

Bůh v mnoha ohledech svěřil správu světa do rukou lidem. A poslání křesťana od samého počátku znamená pomáhat, starat se o nemocné, neboť v nich se setkáváme s Kristem (Mt 25).
Kostely nejsou úniková vrátka ze světa, ale vstupní brána do něj (viz báseň Velikonoce 2020).

Autor knihy N. T. Wrihgt je emeritní anglikánský biskup a profesor Nového zákona. V češtině už jsme mohli číst jeho knihy Podstata křesťanství a Překvapivá naděje.

Pavel Hošek autora charakterizuje takto: „N. T. Wright bere Bibli smrtelně vážně. Očekává, že tisíce let staré příběhy nabídnou nové světlo k porozumění jednadvacátému století. Že vyprávění o pastýřích ovcí na stráních izraelských kopců pomůže dnešním podnikatelům, manažerům, důchodcům i studentům porozumět výzvám současné doby. Počítá s tím.“

Na téma pandemie koronaviru napsal N. T. Wright nejprve článek pro časopis Time, kniha vznikla pak na základě ohlasů právě na tento článek. Anglický originál knihy spatřil světlo světa v dubnu 2020, český překlad Alexandra Fleka se objevil hned po dvou týdnech.
Kniha stručná, jasná, aktuální. Moc doporučuji.

Velikonoce 2020
(Malcolm Guite)

Kde je Ježíš o těchto divných Velikonocích?
Zamčený v kostele jak v temném
hrobě? Letos ne.
Zámky povolily, kámen odvalen!
Vstal, vzkříšen, živý jako vždy,
kráčí světem, námi nespoután,
k nám všem, kterým se přišel dát.
Hrob je prázdný – proč ho hledat tam?

Dnes měl být chlebem v pozvednutých dlaních
kněze či chvalozpěvem na rtech
sboristů – jenže se vytratil…
Setřásl nažehlená plátna,
opásal se jako tehdy a se saniťáky
zvedá nosítka, jemně hladí ruce
umírajících, dodává naději,
dýchá s bezdechými, vlévá sílu do žil.

Ve čtvrtek jsme mu tleskali, protože nastoupil
do služby pod tisícem jmen a tváří.
Vytíral podlahu v nemocničním pokoji
a chytil přitom trochu té korony, co ho zabila.
Velký pátek byl letos tisíckrát,
všude, kde se Ježíš ujímal bezmocných,
kde spolu umírali, kde v té bídě spolu slavili
Velikonoce: spolu ve smrti i vzkříšení.

(pozn. red.: ve čtvrtek vždy v Británii tleskali zdravotníkům)

Lenka Ridzoňová