(ČB 7+8/2020) Evangelický farář Hynek Tkadleček, aktuálně působící v Horních Dubenkách, je velmi činorodá osobnost. Vedle svého duchovního působení stíhá ještě pořádat další bohulibé aktivity mimo kostel. Radost tak rozdává i lidem, jejichž život často příliš veselý není. K nejznámějším akcím, které připravuje, patří letní divadelní festival Parrésia, jehož tradice má již čtvrt století. Hynka Tkadlečka jsme se ptali na to, jaké to je radost šířit, i jak se ta radost propisuje do jeho vlastního života.

Jste radostný člověk?

To byste se musela zeptat spíš lidí, uprostřed kterých žiji. Nevím, jestli z mého života radost odečítají. Ale ano, někde v té nejspodnější, nejzákladnější poloze mého života radost kraluje.

Když říkáte, že radost lze odečíst, znamená to, že je viditelná?

Ano i ne. Snímačem radosti nejsou jen oči. Radostný člověk nemusí být vždycky rozesmátý nebo „vysmátý“, jak se dnes říká lidem, kteří už jsou tzv. za vodou, které nemůže nic překvapit, mají všechno zmáknuté a všechno jim vychází bez větších životních zádrhelů. Radost může prožívat i člověk sedřený až do úmoru nebo pomáhající v uprchlických táborech, u kterého je radost skrytá, zamíchaná do smutku a bolesti.

To zní paradoxně. Radovat se i uprostřed utrpení, to se těžko vysvětluje, to nikdo nepochopí.

Asi ne. Když odešel Schweitzer léčit zubožené lidi a pomáhat kdesi uprostřed Afriky, také to mnozí nechápali. Samotná víra je přece paradox, do Krista se nevmyslíme žádnou filosofií, uvěříme mu.

Jestli vám dobře rozumím, jsou zdroje radosti ukryty mezi námi lidmi a Bohem.

Jednoznačně. V jedné písničce zpíváme: „V tobě je radost“, v druhé podobně: „Nám radostí, jsi Pane ty a já to dlouho nevěděl…“ Vyznáváme tím, že čím víc Pána Boha v jeho jednání s námi poznáváme a přijímáme, tím víc roste naše podílnictví na jeho radosti. Nebe se raduje nad jedním hříšníkem, pokání činícím…

Jinými slovy říkáte, že radost souvisí s vírou a důvěrou.

Víra a důvěra jsou základna. Od konfirmace mě doprovází vyznání prvního článku //Heidelberského katechismu//. Říká se v něm, že „mým největším potěšením v životě i ve smrti je, že nejsem sám svůj, ale patřím svému Pánu“. Bytostně si to uvědomujeme jako ta ovce – zatoulaní ve všelijakých krajnostech svého života, tedy u vědomí ztráty toho, komu patřím. Radost má svůj slovní základ ve slově rád. A jestli tady někdo někoho má rád, tak Pán Bůh člověka.

Takže radostný člověk je vlastně takový, který má rád…

Jo, i tu vepřovou se zelím, film, hudbu, divadlo nebo prázdniny s vůní rozpálených pražců, po kterých přijíždí vlak, aby mě odvezl za sluncem a vodou, někam doprostřed luk a lesů. Rád mám i chůzi jen tak naboso lesem nebo po kopcích. Všechna ta nádhera prožívaného se v naší duši umí otisknout. Proto se také těšíme na prázdniny. Chceme se k těm otiskům vracet, obnovovat je. Tajemství radosti vyrůstá z vědomí obdarovanosti. Tou prvořadou ovšem zůstává, jak už jsme si řekli, že někomu patřím a ten někdo mě má rád. To je společný jmenovatel všeho toho, co mám rád i já. To je zrcadlo našeho chování, naší odpovědi na Boží, láskyplný vztah k nám. Žijeme ve vztazích. Bez dětí si na schovku nezahraju, bez mé účasti ve fotbalového mančaftu neuslyším jejich: „Pane faráři, nahrajte!“ Teprve stav našich vztahů utváří zpětnou vazbu k vychutnávání třeba i té vepřové pečeně. Sotva k ní zasedneme s někým, s kým jsme na válečné stezce.

To tedy znamená, že radost je především zážitek společenství?

Vnímám to tak. Koneckonců i v tom lese s batohem na zádech se mi pro krásu stvoření otvírají vztahy s lidmi, i když zrovna se mnou nejsou.

Anebo zavírají…

Myslím, že ano. Naplněný záští či strachem krásu neocením, ani kdybych stál na kraji Velkého kaňonu řeky Colorada. Zaslepenost duše zabraňuje očím vnímat možnosti, které pro mě chystá nový den. Zášť oslepuje jak oči, tak i můj vnitřní zrak víry. Viděla jste někdy záštiplného nebo závistivého člověka, aby něco dělal s radostí? Je slepý vůči skutečnosti, že ho někdo má rád. Nenávist lásku nesnese, láska ji naopak unese. Vzpomínám si, jak nás jednou na vodě chytla obrovská bouřka. Promočeni jsme vytáhli lodě v nádherné zátočině, převlékali se a chystali svačinu, když k nám přiběhl člověk s brunátnou tváří a plný vzteku křičel, abychom vypadli, že jsme na soukromém pozemku. Někdo z nás k němu přistoupil a naprosto v klidu mu řekl: „Vy máte ale asi ošklivý život.“ Pak se otočil k nám a zvolal: „Děcka, balíme, tady svačit nebudeme!“ A ten nerudný člověk tam jen stál a nebyl s to ze sebe vypravit jediné slovo.

Není nakonec „šíření radosti“ úkol každého křesťana? Vždyť máme šířit evangelium čili radostnou zvěst…

Ano, je.

Na svých minulých farářských působištích jste se angažoval v dalších bohulibých aktivitách, např. v pomoci sociálně vyloučeným. O co přesně šlo? Byla jejich motivací i (sdílená) radost, nebo převažuje „morální aspekt“?

Zmíním „adopci nablízko“. Díky ní se nám podařila opravdu široká spolupráce, přesahující vlastní sbor. Pomocí koordinace učitelů, lékařky a sociálních pracovnic manželka oslovovala a nabízela pomoc rodinám v nelehké životní situaci. Podařilo se jí vytvořit síť asi padesáti příznivců, kteří sledovali web, reagovali a zajišťovali pomoc pro aktuální potřeby rodin. Nábytek, pračky, deky, oblečení…, vždycky jsme byli překvapeni, jak rychle byla poptávka uspokojena. Sbor se tak dostal do role „pouhého“ zprostředkovatele vzájemné pomoci mezi lidmi; nádhera. A jestli tam byl morální aspekt? Asi to z něj vyšlo, ale především nás to bavilo.

Jak si vysvětlujete úspěšnost toho svého počínání? Jak se takoví příznivci vytvoří?

Jednoznačně vnímám, že se k té práci Pán Bůh přiznal. Příznivce jsme nehledali, ozvali se postupně sami v reakci na zveřejňované informace. Pak už si to říkali mezi sebou. Párkrát se stalo, že u nás zazvonil úplně neznámý člověk, předal obálku s penězi a řekl, že ho těší, co děláme, a že nás chce podpořit.

Jak je to ve vašem současném působišti, v Horních Dubenkách? Pořádáte stále podobné věci?

V Dubenkách bylo na co navazovat, trochu jsme jen rozšířili již skoro pětadvacetiletý letní festival Slova a Divadla – Parrésia o téměř celoroční projekt Kultura na vsi.

Dokážete si ve spojitosti s těmito počiny vybavit nějakou radostnou událost?

Zmínil bych setkávání s názvem „Mámy mámám a dětem“. V podstatě je to obdoba mateřského centra u nás v Ratejně. Každý týden se potkávaly ženy, které by se jinak asi nesetkaly, a vzájemně si nabízely, co která uměla – vaření, pečení, výuku angličtiny, jízdu na koních… V této svépomocné skupině jsme prožívali mnoho radostných chvil, naše děti „na tom“ vyrostly. Nebo když po oficiální části koncertu v rámci té Kultury na vsi nabídneme hudebníkům večeři a oni, ještě než odjedou nebo ulehnou do peřin, spontánně znovu zahrají a zazpívají.

Říkáte, že radost je především zážitek společenství. Znamená to tedy, že samotnému člověku k radosti vždy něco chybí?

To bychom museli definovat, kdo je „samotný člověk“. Ale myslím, že třeba ani nesezdaný či jinak osamocený člověk přece nezůstává jen se svou samotou, když nechce.

V dnešním světě je trend „být happy“, ze všech stran na nás koukají rozzářené obličeje, smutek či těžkosti jsou tabu, veřejný prostor vytváří tlak, že člověk musí být za každou cenu šťasten, jinak je s ním něco v nepořádku. Není radost vlastně přeceňovaná emoce? Anebo ji jen současné společenské trendy devalvovaly na něco plytkého?

Není. Nechci být za škarohlída, ale trend „být happy“ v sobě nezřídka prezentuje i tzv. veselou bídu, podobnou té, jak ji užíval mladší syn vybaven tátovým majetkem z Ježíšova podobenství.

Některé typy zbožnosti dávají intenzivním projevům „radosti“ velký prostor, jiné – například naše evangelická – je naopak velmi střídmá a prostá, možná dokonce až lehce melancholická. Jak se má v tomhle křesťan zorientovat? Jaké místo má vlastně radost v křesťanském životě?

Radost má hodně výrazů. Orientujme se podle té, kterou nám nikdo nevezme, ať už je střídmá, nebo roztančená a hlučná, anebo i ta, která bolí. S tím místem jste mi připomněla setkávání s dětmi v Jedličkově ústavu. Dětem jsem dal za úkol vypsat na malé papírky asi dvacet pozitivních i negativních hodnot, které je v životě doprovází. Pak je měly stavět do pyramidy. Do základny umístit ty špatné a se stoupáním zařazovat ty lepší až po tu nejlepší. Pěti dětem vrcholu pyramidy vévodila radost, měly ji na prvním místě. A já si v té chvíli znovu osvobodivě uvědomil, že jsem ve škole, kde se učím od dětí já.

Pojďme nyní k pozemským věcem. Jak se díváte na světské statky a smyslové požitky? Považujete je jen za nějakou náhražku hlubšího prožitku, anebo jste spíše zastánce motta carpe diem?

Přejně. Nestavěl bych to proti sobě. Radost ze spasení nevytěsňuje světské statky a smyslové požitky, spíš jimi prostupuje. Výraz //carpe diem// se mi ale propojuje s bezohledností.

Dopřejete si sám taky občas něco? Co máte rád? Co vám dělá radost?

Blbnout s dětmi, vyšlápnout do přírody, číst, poslouchat hudbu, sdílet se s mojí ženou, usmiřovat se s ní, plavat, mluvit se snoubenci… Když znovu přijdu na to, že mě má Pán Bůh rád, když se ozvou a navštíví nás přátelé z minulých sborových míst, jo a taky když vyhraju nad sebou samým – to mně dělá radost opravdu moc. A zahrádka! Jestli ta semínka vylezou, nebo ne. Ještě tam máte místo? Je toho opravdu hodně….

připravila Adéla Rozbořilová