Církev (od)kázaná? |

(ČB 5/2020) Vzpomínám si, jak se mi před lety, ještě na fakultě, jeden z kolegů svěřil: „Víš, asi nejsem moc zbožný…“ Považovala jsem to za ironický vtip. No jistě. Kdo je? Že je někdo „pobožný“, to jsem často slyšela se shovívavou přezíravostí. Jako by zbožnost byla jakási karikatura víry (lidová zbožnost, barokní zbožnost atd.). Až během toho rozhovoru mi tenkrát došlo, že to byl docela upřímný povzdech, že ke křesťanské víře zbožnost patří – jako soustředěnost ke zdrojům víry. A také, že se jí někdy může nedostávat.

Poslechněte si článek:

Tahle vzpomínka mi znovu přišla na mysl při jednom sborovém rozhovoru před pár měsíci. Zcela samozřejmě jsem mluvila o tom, že vyznání víry je také povzbuzení a pravidlo pro naši osobní zbožnost, ale reakce posluchačů na toto slovo znovu prozradila jisté spíše negativní nazírání.

Zbožnost je ctnost

Jak je to vlastně možné? Vždyť pravá zbožnost je podle bible ctnost (L 2,25; Sk 10,2; Tit 1,8), projevy zbožnosti jako např. modlitby, posty, žehnání, bohoslužby, oběti atd. jsou v Bibli významnou a předpokládanou složkou života věřících. Apoštolové vyzývají k vytrvalosti v modlitbách, Ježíš učí učedníky modlit se, koná pouť do Jeruzaléma, slaví rituální hod, padá při modlitbě tváří k zemi.

A tato péče o víru pokračuje dál a nepřestává ani v době reformační. Běžně byly vydávány knihy, které osobnímu prožívání víry napomáhaly (např. knihy modliteb a postily). Výjimečné postavení u nás měla Praxis pietatis (O cvičení v pobožnosti pravé), podepsaná J. A. Komenským. Tyto příručky měly sloužit jako vodítko pro každodenní hledání osobního vztahu s Bohem. Člověk sám se s pomocí takové orientace měl stávat sám sobě (resp. své rodině a celému svému hospodářství) farářem a prožívat své dny s vědomím Boží blízkosti.

Zajímavé je, že Komenského dílo, zbožnost kultivující, není originální spis, ale vychází z překladů tehdejších anglických autorů (L. Bayly: Practice of Piety; J. Hall: The Art of Divine Meditation) a čerpá také ze starší katolické příručky křesťanské askeze a duchovního života (T. Kemepenský: Následování Krista). Komenský předává, co považuje za nosné. Varuje protestanty, kteří by snad na základě učení o ospravedlnění upadali do náboženské a mravní lenosti a vlažnosti.

Zbožností se cvičí duch podobně jako sportem se cvičí tělo

Křesťanskou zbožností tedy rozumíme uvědomovat si duchovní stránky vlastního života a rozvíjet spiritualitu s orientací ke Kristu (a z toho plynoucí etiku). Jde o hledání způsobů, jak svůj život kypřit Božím slovem s vědomím Boží přítomnosti. Přitom je důležité, že jde právě více o to vědomí, tedy spíš o reflektované poznávání, než jen o pouhé subjektivní dojmy a pocity.

Zbožnost je cvičení ducha, které můžeme dobře přirovnat k cvičení těla. Obojí se může stát člověku jen samoúčelným pěstováním vlastního obrazu, útěkem a falešným bohem. Ale stejně tak se to při dobré rutině stává posilou zdravého života a zdrojem pro to, aby člověk mohl s vděčností přinášet ovoce víry.

Základem tréninku je učit se důvěře, slyšet a přijímat Slovo Boží v jeho kontextu, jímž je celek stvoření. Boží slovo není ozvěna minulosti, kterou jen vykládáme a opakujeme generacím, je to živé oslovení, které se týká přímo nás. Vnímáme svět a svá těla jako ozvěnu Božího zjevení? Jak v církvi zacházíme s tím, že své vztahy a své tělo prožívají jinak ženy a muži, jinak ti, kdo se denně potýkají s handicapem, jinak rodiče, jinak děti, jinak ten, komu děti chybí? Můžeme se modlit pořád stejným jazykem? Co nám pomáhá tyto souvislosti prožít a zorientovat se na cestě následování Krista? Zabývat se Biblí a dalším svědectvím o životě ve víře, duchovní literaturou, katechismy apod. Nutně k následování Krista bude patřit i modlitba, vděčnost a vědomí vlastních omezení, našeho sobectví a hříšnosti.

Bohoslužby, posty, svátky… Otázka je, zda a nakolik jsou zavedené formáty sborového života prostorem, v němž se daří podněcovat jak společenství církve, tak právě i osobní zbožnost.

Inspirace jinde

Profesor Peter Zimmerling, který se zabýval tématem spirituality ve své přednášce na lednovém farářském kurzu, poukázal na nutnost reagovat na současnou potřebu lidí po duchovním životě reformou způsobů, kterými v evangelickém prostředí umožňujme lidem víru prožívat. Je třeba vzít vážně pluralitu spiritualit, která je dnešní společnosti vlastní, překonat úzce racionální ráz evangelictví i protestantskou fobii z formy a učit se od jiných zbožností a denominací.

V německém prostředí církve reagují např. reflektovaným užíváním symbolů. S vědomím, že podstatným momentem křesťanské víry je skutečnost vtělení a to, že Bůh jedná v těle a s tělem, vznikla v Německu agenda pro žehnání, vzkládání rukou, pomazání apod. Pro modlitbu a meditaci nad biblickým textem je možné nalézt inspiraci v meditativních technikách východu, velké oblibě se těší poutě, které umožňují lidem znovu objevit vztah k přírodě jako prostor, kde se zjevuje Boží stvořitelská mohutnost.

Profesor Zimmerling však také varoval před nadměrným liberalismem, který by ze zbožnosti vypouštěl zavedená dogmatická témata jako např. trojiční učení apod., což nazval „řešením amputací“. Naopak je dobré a potřebné, abychom se ke sporným a obtížným textům, např. k Apoštolskému vyznání víry, vraceli, společně je recitovali i promýšleli.

Je nutné hledat nové, ale autentické formy zbožnosti, a přitom nepodléhat konzumu. Všechny otázky s tím spojené by nám měly ležet na srdci stále, ale právě současná doba je možná oprašuje. Jak jsme prožili dobu bez možnosti společného slavení bohoslužeb? K čemu nás vede pojetí bohoslužeb soustředěné jen na kázání? Ovlivnila mou situaci i osobní modlitba, četba z Písma nebo zpěv? Je pro mě nejlepší bohoslužebné pojetí s pohledem upřeným na monitor? Jak s tím naložíme?

Jana Hofmanová, farářka v Brně