(ČB 4(2020) Théo a Mathis jsou kamarádi. Je jim dvanáct a půl. Mají své tajné místo za skříní pod schody do školní jídelny. Své třídní učitelce dělají chlapci starost. Proč jsou stále tak unaveni, jsou nemluvní, do sebe uzavřeni? Théo jí navíc připadá jako týrané dítě.

Poslechněte si článek:

Théo, kdyby měl upřímně odpovědět na otázky, které dospělí rádi dávají, tedy jaké má koníčky nebo čím by chtěl být, bez váhání by odpověděl: „Rád cítím v těle alkohol“. Chtěl by dosáhnout toho stádia, kdy se mozek vypne. Je ve střídavé péči. Týden u matky, týden u otce. „Někdy zavře oči, znovu vidí jejich tváře z dřívějška, ty z té fotky, na níž se oba usmívají. Matka má dlouhé vlasy… Dnes ví, že fotky klamou stejně jako to ostatní.“ Už se naučil, jak se s kterým rodičem mluví, co je v které domácnosti tabu.

Učitelka chlapců, Hélène, toho sama v dětství prožila dost. Na něco má vyvinutý jakýsi šestý smysl. Proto jí leží dva její žáci tolik na srdci. Kam až ale jako učitelka smí zajít? Kdy už se příliš vměšuje do soukromí, do mimoškolního života svých žáků a jejich rodin? A kolik toho ona sama unese?

Mathis už by v něčem, co se spolužákem dělají spolu, dal rád zpátečku. Uvažuje také, že by se svěřil paní učitelce, ale cítí, že by kamaráda zradil. Uzavřený pakt mlčenlivosti ho tíží.

Nemocné vztahy. Traumata z dětství. Doma, které není moc doma, ale je to přece můj domov, můj otec! Nemůžu ho hodit přes palubu.

Knížka je o lidech, kteří to nemají snadné. Není snadné být rodič. Není snadné být dítě. Není snadné být učitel. Není snadné být manželé. A jak moc je to, jací jsme, ovlivněno naším dětstvím, výchovou, podmínkami, ve kterých jsme vyrostli? Můžeme něco ovlivnit, změnit? Dá se druhému člověku pomoct? Když navíc nedává najevo, že by o to stál?

Knížka je také o tom, jak nám ten druhý zůstává záhadou. Nevíme o něm všechno a on o nás také ne. V manželství, které už 20 let vypadá zvenčí prostě normálně, jsou znatelné trhliny. „Chodíme někam jen málokdy. I k tomu došlo postupně. Jsme někam zváni čím dál méně často, už nechodíme do kina ani na večeře do restaurace. Nedokážu říct, kdy přesně započal tenhle úpadek našeho společenského života. Je to tak, jako u spousty jiných věcí, nedokážu říct, kdy to začalo řídnout, vysychat, vyhasínat, ani kdy to skončilo úplně. Všechno se to děje tak, jako bych procitávala z nějaké divné otupělosti. Z celkové anestezie. A neustále se mi vrací otázka: Jak to, že jsem si to neuvědomila dřív?“

Spisovatelka de Vigan prý myslí a mluví rychle. Píše o světě, který vidí kolem sebe a trochu taky o tom, co sama prožila. Kniha má spád. Kapitoly věnované vždy jedné z postav jsou krátké, autorka šetří slovy. Kdo je vypravěč, není jisté. Čteme s napětím. Co se ještě odhalí, jak to dopadne? Kdy už se konečně někdo odváží promluvit? Kniha nás drží, dokud nedočteme do konce.

A nutí nás k přemýšlení. O hranicích odpovědnosti za druhého člověka. O rodině, její síle i bolestech. O tom, kdy je třeba přestat být loajální. O pravidlech psaných i nepsaných. Kdo ta psaná či nepsaná pravidla poruší, někomu možná ublíží nebo dostane nálepku blázna. Jednotlivé postavy jsou poutány k sobě často ničivě. O tom vypovídá také český název knihy, Pouta.

Lenka Ridzoňová
Delphine de Vigan: Pouta. Praha, Odeon 2018, 160 s.