(ČB 3/2020) Jana Vondrová (*1989) vystudovala žurnalistiku a environmentální studia, nyní dálkově pokračuje v oboru Studia občanské společnosti. Po žurnalistických začátcích v brněnském Deníku Rovnost pracovala jako tisková mluvčí ČCE. Od roku 2018 má na starosti drobné dárce v neziskové organizaci Hnutí Duha.

Poslechněte si článek:

Jsme na prahu postního období. Co půst znamená pro tebe?

Půst jsem dřív brala jako něco, co prostě je, nepřemýšlela jsem moc nad tím, jak to naplnit nebo jaký je biblický význam toho pojmu. Teď se ale už delší čas zabývám tématem ochrany přírody, a tak mi víc a víc přichází na mysl umírněnost nebo střídmost v souvislosti právě s životním prostředím. A myslím, že to dnes podobně jako já vnímá hodně lidí. Vede to k tomu, že lidé začínají víc přemýšlet třeba o tom, v čem se mohou dobrovolně uskrovnit. Ne jenom v čase půstu, ale v životě vůbec.

K čemu je půst dobrý pro člověka osobně?

Podobně jako v adventu je to příležitost ke ztišení. V adventu však jde o radostné očekávání, které vyústí v oslavu. Postní čas je pro mě doba spíše vážnější, kdy se mohu soustředit na sebe. Je to příležitost zrekapitulovat nějaká dřívější předsevzetí, přemýšlet, co bych chtěla změnit a jak to udělat. Takové období klidu a přemýšlení nad sebou.

Byla jsi vedena k určité střídmosti doma, v rodině?

Řekla bych, že ano, i když to nebylo asi prvoplánově cílené. Nějak to vyplývalo přirozeně z podmínek, ve kterých jsem vyrůstala. Bydleli jsme s bráchou a rodiči v dvoupokojovém bytě ještě s dědečkem. Oba rodiče pracovali v oblasti ochrany přírody, takže pro mě jako dítě byly tyto důrazy nenásilné, brala jsem je naprosto samozřejmě. Třídit odpad nebo pečovat o okolí, to byla jasně součást mého života.

Měl na tebe v tomto ohledu vliv i skaut?

Skautka jsem byla odmalička. Nemyslím si, že by mě skaut v nějakém odříkání vyučoval, ale umožnil mi spoustu věcí si vyzkoušet. Z domu jsem měla ten příklad a ve skautu možnost si to osahat.

Studovala jsi environmentalistiku a také žurnalistiku. Na počátku profesní dráhy jsi dala přednost té novinářské části svého vzdělání. Jak k tomu došlo?

Význam měly dva faktory. Už během studií mi byla nabídnuta práce v redakci novin – v brněnském Deníku Rovnost. Moc si toho vážím a obdivuju ty, kteří v redakcích deníků pracují. Je to práce nesmírně náročná, a není úplně dobře placena. Přitom to člověka dost pohltí, nemá vůbec čas na sebe. Po nějaké době jsem zjistila, že už mi práce v novinách dala, co mohla, a že se už začínám trápit. A v té době se hledal do ústřední církevní kanceláře tiskový mluvčí, tak jsem se přihlásila a byla vybrána. Také jsem se chtěla odpoutat od rodného Brna, kde jsem dosud žila. Ale v ÚCK mně bylo s lidmi, které jsem tam potkala, velice dobře. Jenže po čase jsem zase cítila, že by to chtělo posunout se někam dál.

Nyní pracuješ v Hnutí DUHA. Co máš na starosti?

V této neziskové organizaci mám na starost individuální fundraising neboli péči o drobné dárce. To znamená, že se starám o lidi, kteří nám posílají třeba dvě stovky měsíčně. Hnutí Duha je unikátní v tom, že je ze tří čtvrtin financováno z příspěvků dárců, větších i menších, a ti malí převažují. To znamená, že je méně závislé na dotacích nebo podobných přísunech peněz, což pro jakoukoli činnost představuje velkou míru svobody.

Má Duha i velké dárce?

Má, ale ne všichni dávají peníze. Za dárce považujeme i odborníky, kteří našim pracovníkům nabídnou třeba nějaké vzdělávání, pomůžou s kampaní nebo poradí, kde a v čem se můžeme zlepšit. Jinak bychom za takové služby museli platit…

Jakými tématy se zabýváte a co se za poslední dobu podařilo?

Duha má dva základní programy – jeden se týká krajiny a druhý energetiky. Pod nimi jsou pak jednotlivé kampaně, v nichž se zaměřujeme na konkrétní témata. Teď třeba jsme se dva roky zabývali kampaní „Zachraňme lesy“, která má dobrý výsledek – podařilo se prosadit změny v legislativě. Byla přijata většina našich pozměňovacích návrhů v Lesním zákoně, což umožní lepší hospodaření a zdravější lesy pro budoucí generace. Což je velmi viditelné a konkrétní. Teď začínáme plánovat kampaň, v níž se chceme věnovat zemědělství.

A ta druhá oblast – energetika?

Tohle téma je spjato se zavíráním uhelných elektráren, kvalitou ovzduší nebo podporou obnovitelných zdrojů energie. Zaměřujeme se také na odpady, protože Evropská unie schválila tzv. balíček oběhového hospodářství, což v sobě zahrnuje i recyklaci nebo předcházení vzniku odpadů, nakládání s bioodpadem a podobně. I v této oblasti se Duha snaží o změny v legislativě.

Jak může nezisková organizace něčeho takového dosáhnout?

Duha má dva výkonné týmy pracovníků. První tým jsou odborníci, kteří vidí problémy, vytyčují, čemu bychom se měli věnovat nebo co se má řešit, jsou schopni psát návrhy paragrafů. Rozumějí tématu a vědí, co by se mělo v zákonech měnit. A ti druzí, to jsou pracovníci zázemí. Kromě provozní a účetní tam patří ti, kteří vymyslí kampaň, zacílí ji a osloví lidi. A pak k zázemí patříme my, tým fundraisingu, my potom získáváme od těch lidí dárcovské peníze.

Jaké formy práce s veřejností ke svým cílům užíváte?

Důležité je oslovit co nejvíce lidí. Pokud lidé přijmou nějaký problém za svůj, ptají se, co pro jeho vyřešení mohou udělat. Říkáme jim, že můžou podepsat nějakou naši výzvu nebo petici, že můžou napsat dopis nebo e-mail svému zastupiteli nebo poslanci. Můžou přijít na nějakou debatu s odborníky, kterou pořádáme. Nebo se o tom dál bavit s kamarády, sousedy. Když ti zainteresovaní lidé začnou přibývat, když je ta jedna věc začne spojovat, téma se stane důležitým i pro politiky. Pokud dost lidí něco vidí jako problém, začne se zajímat i politik, protože lidi vnímá především jako své voliče.

Když to nahlédneme z druhé strany: Jak může pomoci jedinec?

Někdy se zdá, že člověk sám nic nezmůže. Ale právě to propojování lidí, to že spousta lidí chce jednu věc, donutí politiky o tom mluvit a pak i jednat. Někdo z občanů se angažuje osobně, někdo se připojí podpisem k výzvě, někdo sympatizuje, ale nemá čas, tak dá spíš peníze. Paleta forem podpory je široká. Pod výzvu „Zachraňme lesy“ se podepsalo například přes 62 000 lidí, a to je číslo, které už politiky zajímá.

Straší tě globální klimatické změny?

Jak stárnu, nahlížím na spoustu problémů racionálněji. Už nemám pocit, že musím sama zachránit svět. To jsem měla na začátku vysokoškolských studií, kdy pomalu nikdo nevěděl, co to je environmentalistika. Za dvanáct let, co od té doby uplynulo, se hodně změnilo. Ekologická témata jsou mnohem palčivější. Je to vidět i na tom, že taková Greta Thumbergová, byť ji někdo může považovat za vyšinutou holku, dokázala pojmenovat současné problémy tak, že i ji samotnou i ty problémy lidé vnímají. Nedivím se středoškolákům, že vycházejí do ulic, protože mají pocit, že musí něco dělat, a mají strach, že je už pozdě. Oni nic víc než křičet a upozorňovat na svá práva nemohou. Od toho jsme tu my dospělí, abychom jim pomohli svět změnit k lepšímu.

Co můžu jako obyčejný člověk a občan udělat já?

Každý člověk si může rozmyslet, čeho se vzdá nebo co může něčím nahradit, aniž by to nějak zásadně snížilo jeho životní standard. Někteří třeba přestávají létat letadlem. Spousta organizací i firem už má například ve svých pravidlech, že při služebních cestách po Evropě nelétají, ale jezdí vlakem. Můžou to být také drobnější každodenní věci: najdu si, kde je nejbližší bezobalový obchod; ušiju si pytlíky ze starých záclon na ovoce a zeleninu a nebudu v supermarketu užívat jednorázové sáčky; budu topit na 20°C místo na 25°C – ve svetru a tlustých ponožkách je taky dobře. Svět nezachrání pár poustevníků, kteří budou žít v jeskyni a živit se kořínky, ale miliony lidí, kteří budou přemýšlet, jak se uskrovnit trošku. Náročnost života se sníží a planetě Zemi to prospěje.

Věříš, že lze dosáhnout trvale udržitelného rozvoje?

Nevím. Vezmu pro jednoduchost jen jeden problém – oteplování planety. Víme, že když bude oteplení nižší než jeden a půl stupně, nebude to mít ještě katastrofální následky. Viděla jsem spoustu různých prognóz, jak se bude teplota vyvíjet podle toho, co bude člověk dělat. A většina říká, že když začneme něco dělat hned, s technologiemi, které máme k dispozici, můžeme tu věc ještě jako lidstvo zvládnout. Pak jsou scénáře, které řeší, co se stane, když budeme ještě chvíli jenom mluvit. Ty už počítají s technologiemi, které ještě neexistují. Tím ale přehazujeme zodpovědnost za naši rozmazlenost na příští generace. A to je podle mě špatně.

Co bys vzkázala čtenářům Českého bratra?

Že nikdo z nás není bezmocný. Společně toho můžeme k lepšímu změnit hodně, když pro to ovšem budeme něco dělat. Například – nakupovat v bezobalovém obchodě nebo si obléct svetr a ztlumit topení.

připravila Daniela Ženatá; foto Ben Skála a archiv respondentky