(ČB 2/2020) Berta von Suttner, rozená v Praze jako Kinská (1843–1916), patří k našim neprávem opomíjeným rodákům. Jako přesvědčená protiválečná bojovnice, souputnice např. Lva Nikolajeviče Tolstého, byla inspirátorka a první nositelka Nobelovy ceny míru (1905). Složte zbraně! je její zřejmě nejvýznamnější román. Popisuje fiktivní autobiografii rakouské šlechtičny Marty von Tilling a odehrává se v rozmezí let 1859–1871. Marta je vrstevnice a svým způsobem „alter ego“ samotné autorky. Pochází z důstojnické rodiny, a tak se také sama vdává za důstojníka. Po brzké smrti prvního muže v bitvě u Solferina (1859) se znovu vdává za vojáka z povolání, který je však přesvědčený pacifista.

Poslechněte si článek:

Historicky román popisuje především války, vedené Rakouskem a Německem během 11 let 2. poloviny 19. století. Rakousko se podílí na válce o Šlesvicko proti Dánsku (1864) a poté zažije prohranou válku s Prusy (1867). Rodina se odstěhuje do Paříže, kde ji ovšem dostihne prusko-francouzská válka (1870–1871). Manžel Fridrich je v obležené Paříži na základě podezření ze špionáže popraven. To je stručný nárys historických událostí recenzované knihy. Jejím obsahem je však především líčení válečných i poválečných hrůz – Marta hledá svého muže ve vesnicích na Pardubicku týden po bitvě u Hradce a vidí stovky zraněných a umírajících vojáků. Po návratu do vesnice Grumice, kde se se svým mužem šťastně setká, propukne epidemie cholery, na níž zemře většina jejích blízkých příbuzných.

Román, který se v průběhu času stal vlastně historickým, je vystavěn na působivých kontrastech – hlavní hrdinka je z rakouského šlechtického prostředí, které si zastánci „tradiční evropské kultury“ zřejmě idealisticky vybavují jako zlatý věk. Ženy se věnují rodině, církvi a zábavám, plesům… Pro bohaté není život náročný, spíše příjemný. Církev působí jako garant stávajících pořádků, jež ideologicky kotví. Panovnická dynastie je zde z vůle Boží, Bůh bojuje proti našim nepřátelům, a v případě smrti vojáka přijme hrdinu do své náruče.

Jenže Marta Tilling si stále více uvědomuje, že toto štěstí je vykoupeno neštěstím a bídou nezměrných zástupů i zlem největším – válkou. Vnímá také planost všech náboženských řečí, které válku doprovázejí. Za příklad si můžeme uvést rozhovor s přítelkyní, hraběnkou Lori Griesbachovou, která měla ve válce muže a ještě dva bratry: „Já jsem zcela klidná. Jak Ludvík, tak i moji bratři nosí posvátné amulety – maminka jim je dala sama na krk.“ „Jak si pak představuješ takovou válku, Lori, v které v obou armádách nosí každý muž amulet? Že kulky, které poletují sem a tam, neškodně zmizí v oblacích?“
Podobně hrdinka románu pátrá po příčinách, pro něž jsou války vedeny – a vidí vztahy mezi státy jako řetěz různých událostí a rozhodnutí, z nichž každé je pochopitelné a každým mohou obě strany sporu ospravedlnit své jednání. Sleduje také politický zisk z případného vítězství – a ve srovnání s nezměrným utrpením, které válka přináší, je zisk – například válečné reparace či získání území s neloajálním obyvatelstvem – zanedbatelný.

Kniha ovšem není nijak pochmurná, kulisami, v nichž se odehrávají autorčiny úvahy, je šťastný rodinný život a manželská láska, pomáhající všechny tragédie překonat. Toto štěstí ovšem končí – jak jsme již zmínili – popravou manžela v Paříži.

Poslední stránky knihy se odehrávají 31. července 1889. Sama Marta je již babička. Román končí současně nadějně i beznadějně – přípitkem při oslavě křtu prvorozeného vnuka Martina – na budoucnost s nadějí na zušlechtění a všeobecné odzbrojení a současně pláčem hlavní hrdinky při vzpomínce na to, jak si představovala šťastné stáří se svým mužem: „Ach, běda mi!“

Nyní se vraťme k autorce knihy. Bertha von Suttner pokračovala ve svých mírových aktivitách i ve 20. století. V roce 1914 chystala velký mírový kongres, který se měl konat v září ve Vídni. 25. června však zemřela na nádorové onemocnění a místo kongresu vypukla první (!) světová válka. Ve 20. století nabyly válečné krutosti mnohem větších rozměrů, než je líčeno v románu. Současně se však prosazovala i modernizace a humanizace, která se v románu objevuje teprve v prvních náznacích. Vzniká Organizace spojených národů (1945) i Všeobecná deklarace lidských práv (1948) a krvavé 20. století skončilo porážkou velkých diktatur, usilujících ovládnout svět. Od prosazení ideálů Berthy von Suttner jsme však stále ještě daleko.

Komu lze doporučit k četbě 130 let starý burcující protiválečný román, nově vydaný ve svěžím moderním překladu? Čtivý román, z něhož čiší válečné utrpení, popsané až v naturalistickém slohu, tak může sloužit k povzbuzení zastánců všelidského humanismu. Současně může pomoci otevřít oči těm, kdo by chtěli vidět svět v černobílých barvách, rozdělený na my a oni, na dobré a zlé. Povinnou četbou by se pak měl stát těm, kteří chtějí sledovat vývoj pacifistických myšlenek od dob Petra Chelčického a Jiřího z Poděbrad, přes Lva Tolstého, Mahátma Gándhího, Přemysla Pittra a Martina Luthera Kinga až do současnosti. Křesťané z něj mohou poznat, že ty „staré zlaté časy“, v nichž o Bohu mluvili skoro všichni a ospravedlňovali si jím své záměry, mohly být víře ještě vzdálenější než naše moderní a složitá doba.

Mikuláš Vymětal
Bertha von Suttner: Složte zbraně!
Z německého originálu z roku 1889 přeložili studenti Ústavu translatologie Filosofické fakulty UK
Praha, Prosvěta 2019, 351 s.