(ČB 2/2020) Na začátku roku 2020 jsme uondáni sérií svátečních dnů. My, co chodíme do kostela, jsme do toho ještě vtěsnali potřebnou duchovní hloubku popřípadě angažmá při nácviku vánočních her, koncertů nebo jiných bohulibých aktivit. V tomto rozpoložení se mi nabídly tyto tři malé impulzy:

Poslechněte si článek:

První impulz

V našem kostele nás na stolku v předsíni vyzývá sympatický a trochu provokativní letáček Synodní rady: Hlavu vzhůru! Co všechno se dá s hlavou dělat: zvednout ji, sklonit, strčit do písku, kroutit nebo přikyvovat. Zvedáme hlavu a otvíráme oči, napínáme zrak do nejisté budoucnosti evangelíků. Ještě nedávno jsme obzírali zpět utěšených 100 let: na zaplněném pardubickém náměstí stačilo se jen rozhlédnout a povšimnout si, že máme vlastně všichni hlavu vzhůru a že je to normální. Zvedáme hlavu a otvíráme oči, abychom lépe viděli, jak nás vnímá okolní většinová společnost? Neseme dobrou zprávu všem?

Druhý impulz

V první den nového roku u svaté Markéty zaznělo áronské požehnání ( Nu 6,22–27). Přináší úplně všem to, co tolik právě teď potřebujeme: ochranu, milost a pokoj, nadto rozjasněnou Boží tvář, která se usmívá a k nám se obrací. Přivlastněme si i ten úsměv! Buďme mu na očích! Jenže… Není tam psáno, že to je vlastně vzkaz, který se má předávat? – Hospodin promluvil k Mojžíšovi, aby mluvil k Áronovi, a ten aby se svými syny žehnal synům Izraele. Kde jsme v tom řetězci my, kde jsem já? Snad konečný příjemce? Anebo je to tak, že to, co dostáváme od Boha, si nesmíme nechat pro sebe, zakopat to, ale máme to předávat a rozdávat dál?

Třetí impulz

Rokem 2020 nás bude provázet heslo Jednoty bratrské: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ Víra je naše identifikační znamení: Jsem věřící, chodím do kostela. Víra mě odlišuje, odděluje od ostatních, pro někoho normálních lidí. Opravdu mě moje víra jednou provždy začlenila mezi hodné ovce a oddělila od smradlavých kozlů?

Jsme Pánu Ježíši téměř na dosah (pár dní po jeho příchodu na svět), a tak se osmělujeme volat: Věřím!

Ale bez jeho pomoci se neobejdeme, tak jako se neobešel Petr při procházce po vodě. Nedověry se zřejmě nedokážeme zbavit ani na vteřinu. Víra neoddělitelná od nedověry je to, co mě od ostatních lidí nedělí, ale naopak mě s nimi spojuje.

Nabízí se nám dát si jako předsevzetí: Předávat svému okolí Boží požehnání. Předávat dobrou zprávu. Mám v těchto dnech silný pocit, že Pán Bůh má všechny lidi stejně rád a já v tom nemám absolutně žádnou výhodu nebo přednost.

Tomáš Fendrych, foto Marta Židková