(ČB 12/2019) I když příchod zimy není, co býval, a závěje sněhu spatříme spíš na obrázcích Josefa Lady než pohledem z okna, některé věci se nemění: poslední měsíce roku zůstávají stejně jeho nejnapínavějším obdobím. Toho vzrušení, jestli se všechno stihne a podaří. Budou-li mít naši blízcí radost z toho, jak jsme je obdarovali zároveň s očekáváním, jaké překvapení připravili oni nám. A co teprve ti, kteří na tom, aby bylo na Vánoce čím obdarovávat, celý rok pracují. Jaký shon zažívají oni?

Poslechněte si článek:

Na úzkém chodníku parkuje velká dodávka, ze které pětice mužů v zaprášených pracovních šatech vykládá plastové barýlky. Jsou malé, i tak ale pojmou 20 litrů a je jich hodně, takže se člověk při jejich nošení pěkně prohne. Obsahují hustou tekutinu barvy tmavě hnědé hlíny. Kdo by si pomyslel, že z téhle beztvaré látky, která si teče, kam chce a všechno zamaže, za několik dní vzniknou krásně malované hrnečky, cukřenky, misky a talířky, které si pak budou lidé po celé republice dávat jako krásně zabalené dárky pod stromeček?

Jsme před chráněnou dílnou soběslavské Diakonie Rolnička. V řadové zástavbě je to největší dům s logem firmy na pěkné fasádě a s vývěsním štítem rolničkovské čajovny, která tu také sídlí. Uvnitř se toho skrývá napodiv mnoho: keramická dílna, dřevařská dílna, textilní dílna, výtvarná dílna, sklad, expedice. Každý metr čtvereční domku i jeho zahrady je využit. A výrobky dílen tady v čase před Vánocemi odbavují po stovkách.

Zrovna minulý týden vyráželo ze Soběslavi do Prahy plně naložené auto: 400 glazovaných hrnků malovaných symboly nákladních aut, lodí a letadel. Jako každý rok si je pro zaměstnance své české pobočky objednala nadnárodní logistická a speditérská firma, která převáží náklady doslova po celé zeměkouli. Dalších 400 výrobků – tentokrát jsou to ovšem malované dřevěné figurky do Betlémů – se chystá na odbavení pro českou firmu Biopharm, distributora veterinárních léčiv. A každý den odsud expedují balíky, které si objednali přes internet jednotlivci.

Všechny výrobky z keramiky, dřeva i textilu přitom v dílně Rolničky zpracovávají lidé, kteří mají nějaký zdravotní nebo mentální handicap. Podle konvenčního úsudku by mnozí z nich byli jednoduše nezaměstnatelní. Přesto pod jejich rukama vznikají věci, které jsou vkusné, veselé, precizní a užitečné. Jak se to daří?

Vůně dřeva

„Prosím vás, potřebovala bych připravit tahle srdíčka. A hned, spěchá to,“ prosí vedoucí jedné z dílen. Muž v montérkách, ke kterému prosba míří, má mentální handicap. Odpoví jen stručným „Jo“, odloží kousek dřeva, který právě smirkuje, vezme vrtačku a do malých srdíček, vyrobených z tenké překližky, začne prorážet malé dírky vždy přesně na stejném místě. V dřevařské dílně mají napilno. Jejich hlavní úkol je chystat základy pro figurky postaviček do betlémů, ale i třeba různých zvířátek. Hrubá lipová prkna se nejprve ohoblují a podle předem připravených šablon se na ně namalují obrysy figurek, které se pak vyříznou na pásové pile, zbrousí na pásové brusce a zbytek broušení se provede ručně pomocí smirkového papíru. Většinu této práce zastanou lidé s handicapem pod dohledem zkušeného mistra. Když je hotovo, jdou dřevěné polotovary do výtvarné dílny. A tady získávají kousky dřeva svou tvář a výraz, stávají se z nich veselé postavičky, které každoročně bodují na vánočních trzích. Většinu práce opět zastanou lidé s handicapem, jen nejtěžší úkony, jako je třeba domalování očí, má na starosti mistrová. Pod rukama handicapovaných zaměstnanců tu však vznikají i svérázně zpracované kopie maleb velkých mistrů (Botticelli, Gogh, Picasso), originální vánoční přáníčka, diáře či kalendáře. Někteří z výtvarníků Rolničky to už dotáhli docela daleko. Zbyněk Zenk například zaujal svými nespoutaně fantaskními kresbami herce Jaroslava Duška natolik, že si ho vybral jako ilustrátora jedné ze svých knih.

Velká část dřevěných figurek se ovšem nemaluje ručně, ale odváží na tisk do speciální tiskárny. V objemech, v jakých tu vznikají, by bylo nad síly místních výtvarníků je všechny zpracovat.

Nic pro začátečníky

„My tady celý den lijeme“ – to je heslo keramické dílny. A skutečně – ona hustá tekutina barvy hnědé hlíny, kterou ráno přivezla dodávka, se tady nalévá do forem, ze kterých se pak vylupují misky, hrníčky a další keramika. Tradiční kroužení na hrnčířském kruhu by bylo pro lidi s handicapem přece jen moc náročné. Obejít se to dá právě pomocí speciálně upravené hrnčířské hlíny v tekutém stavu.

Po nalití do formy začne tekutina od okrajů tuhnout, přičemž zbytek obsahu zůstává stále tekutý. Když se v pravý čas z formy opět vylije, zůstane v ní požadovaná nádoba, které se pak už zpracovává běžným postupem: glazuje a vypaluje v peci. Ale ani práce s tekutou hrnčířskou hlínou není pro začátečníky. Je třeba zkušenost a správný odhad, aby stěny keramiky nebyly ani příliš tenké – to pak výrobek nic nevydrží, ani příliš silné – to pak místo třeba takového hrníčku na espresso vznikne spíše těžítko. „Lití“ stejně jako malování typické pro rolničkovskou keramiku obstarávají opět lidé s handicapem.

Exkluzivní značka?

Chráněné dílny Rolničky mají i svoje obchodní oddělení. Jeho práce je ale specifická. Zatímco jinde obchodní zástupci zakázky shánějí, v Rolničce je musejí s omluvami odmítat či odkládat na pozdější dobu. „Občas mě napadá, jestli se z nás nestává cosi jako exkluzivní značka,“ říká vedoucí dílen Ivan Mrkvica. Keramiku Rolničky odebírá například i obchod Modernista, který nabízí málo dostupné designové zboží a jeho obchody najdete na nejexponovanějších místech Prahy.

Jeden svůj výrobek však chráněné dílny nedají z ruky. Je neprodejný, má totiž historickou hodnotu. Jedná se o keramickou cukřenku z dob, kdy dílny začínaly. Je poněkud neohrabaná, těžká, s velmi silnými stěnami, zdobenými kresbou jaksi rozmazaně neurčitou. Dokládá, že k precizním kouskům, které dnes v Rolničce vznikají, bylo potřeba urazit pořádný kus cesty. Všichni se museli trpělivě učit. „Když ale člověk dělá nějakou věc důkladně a dlouho, stane se z něj mistr svého oboru. Platí to i o našich zaměstnancích s handicapem,“ říká Ivan Mrkvica.

Adam Šůra