(ČB 11/2019) Toto je zkratka příběhu Aloise Vajdy, mého dědy. Pocházel ze Slezska, z malé vesnice Slatina-Nový Svět. A byl to obchodník, hospodský a vizionář. Člověk, který věřil v budoucnost a měl o ní své představy. Některé z nich se dnes už naplnily, například tato: „Telefonujeme a přitom na sebe vidíme.“ Byl malé, drobné postavy. Energický a rozhodný ve svém snažení a přitom lidem nablízku. V malé osadě Nový Svět, vyhlášené v širokém okolí, vlastnil obchod, hospodu a zahradní restauraci. Jeho vize směřovaly k modernizaci hospodářství i dopravní obslužnosti okolí. O tom svědčí jeho osobní účast na projektu autobusové dopravy z Bílovce do Opavy. Jeho plány i jeho sny však překazila válka.

Poslechněte si článek:

Bylo mu 47 let, když Hitler napadl Polsko. Alois i se svou rodinou zůstal v Sudetech mezi německou většinou. Přirozené a dobré soužití s Němci vzalo za své po roce 1936; v Sudetech měli rozhodující vliv nacisté v čele s Konrádem Henleinem.

Zapojení do odboje

Válka a ztráta hodnot první československé republiky Aloise Vajdu zasáhly velmi citelně. V Opavě se v nákupním zemědělském družstvu, kde nakupoval zboží do svého obchodu, seznámil s lidmi z odboje. Tam se zrodilo jeho rozhodnutí stát se součástí odboje proti nacistickému Německu.

Alois Vajda

Psal se rok 1940. Alois se scházel s dalšími v odboji, jezdil až do Ostravice pod Ondřejníkem. Odtud se zachovala jeho slova, zapsaná v kronice obce Slatina: „Myslím, že si pro mne brzy přijdou, ale nic ze mě nedostanou.“

Stalo se tak zanedlouho, v říjnu 1941 byl zatčen, odvezen do Terezína a pak do koncentračního tábora v německém Dachau. V těchto hrozných podmínkách přežil čtyři roky. Ze svědectví jeho dcery, mé mámy vím, že po prvních třech měsících výslechů prosil své blízké o modlitby a pomoc Boží. Skoro se zdálo, že dlouhé martyrium koncentračního tábora zvládne, podařilo se mu utéct z pochodu smrti. Cesta k domovu však skončila předčasně. Dostal se až do Roudnice nad Labem, ke svým přátelům, manželům Rokytovým a pak do nemocnice. Tam na následky nemoci a vyčerpání zemřel. Bylo to už ve svobodném Československu 15. května 1945.

V poválečném Československu

Ostatky Aloise Vajdy byly z Roudnice nad Labem převezeny do Slatiny, kde se s ním se všemi poctami rozloučili jeho nejbližší, přátelé a známí. Podle zápisu v kronice se s ním u hrobu loučil také farář ostravského evangelického sboru Jaroslav Kantorek. To proto, že Alois byl i se svou manželkou Františkou a třemi dětmi člen ostravského sboru ČCE.

Cesta Aloise Vajdy se tímto uzavřela. Jeho protikomunistické postoje z doby první republiky se promítly i do období po roce 1948. Jeho jméno nesmělo být připomínáno, až na jaře 1968 se objevilo na konci seznamu padlých na památníku v Bílovci. Dnes nese jeho jméno pamětní deska na rodném domě v Novém Světě.

Alois Vajda zanechal za sebou odkaz statečného člověka, který na samém počátku války vložil svůj život do boje proti okupantům s plným vědomím, že za to zaplatí cenu nejvyšší. Formoval mne od dětství a mezi lidmi zanechal nesmazatelnou stopu.

Miloš Vavrečka, vnuk