(ČB 10/2019) Rodiny se kvůli téhle škole stěhují třeba i přes 100 kilometrů. Jako jedna z mála v České republice totiž dlouhodobě přijímá i žáky s těžkým autismem a dovede jim poskytnout vedle speciálního vzdělání i celodenní péči. Navštěvuje ji 114 dětí. Určitou formu autismu má více než polovina z nich, 80 % z nich nemluví a s učiteli komunikuje přes takzvaný výměnný obrázkový komunikační systém. Přesto tvoří společně s rodiči a zaměstnanci školy jedno velké společenství, jak vyplývá z rozhovoru s ředitelkou Ivanou Kováčovou.

Poslechněte si článek:

Čím je u vás v Merklíně nový školní rok nový?

Máme dvě novinky. Venkovní školní hřiště, které bude našim žákům sloužit k odpočinku i výuce. A pak jsme při zahájení školního roku za účasti hejtmana Plzeňského kraje také křtili krásný nový devítimístný mikrobus. Slouží dětem k přepravě do školy a zpátky a také jej budeme využívat k cestám na plavání, na hipoterapii nebo na výlety. Naše škola sice nabízela dopravu dětem už od počátku, zajišťovaly ji a dodnes zajišťují externí firmy. Dnes už ale nutně potřebujeme i vlastní velké auto. Máme čím dál více dětí a zájem o naši školu neustává. Rozrostli jsme se. Jenom v Merklíně máme totiž tři budovy, pak odloučená pracoviště v Sušici a Plzni. Vlastní vůz nám velmi pomůže v práci.

Merklínská škola provozuje i internát. To není u speciálních škol úplně obvyklé.

To je naše specialita, kterou potom převzaly i některé další školy Diakonie. Když v roce 1994 naše škola vznikala, její součástí byl domov Radost, nabízela tedy pro žáky i ubytování. Pak se ale kvůli změnám zákonů musely obě služby oddělit. Domov Radost dnes patří pod Diakonii Západ a je vyhlášen jako jeden z mála domovů v České republice, který přijímá dospělé lidi s těžkými poruchami autistického spektra. Naše škola tak ovšem přišla o ubytovací zařízení a to pro nás vůbec není jednoduché. Rodiče chtěli pro své dítě nejen školu, ale i nějakou formu pobytové služby. Když jsme ji nemohli nabídnout, dali dítě jinam.

Proč rodiče pro své děti pobytovou službu chtějí?

Aby se mohli věnovat sobě, své práci, dalším sourozencům. Mít v rodině dítě s těžkým postižením je nesmírně náročné. A tak když si to rodiče přejí a máme-li kapacitu, může to být tak, že si dítě od nás vyzvedávají na víkend a přes týden se o ně postaráme ve škole i v internátu. Nabízíme také družinu a kroužky, takže děti u nás jsou ve všední dny od sedmi do čtyř odpoledne a rodiče můžou normálně do práce. To vůbec není obvyklé; zrovna dneska u mě byli rodiče, kterým škola v Plzni odmítla vzít holčičku, protože má epileptické záchvaty a chová se agresivně. Ale přece není možné, aby takové dítě bylo od čtrnácti let zavřeno s mámou doma. Domluvili jsme se, že to zkusíme a dívka k nám nastoupí.

Internát se nachází ve velmi dobře zrekonstruované historické budově staré merklínské školy. Jak jste ji získali?

Hledali jsme všude možně a ptali jsme si i v evangelickém farním sboru v Merklíně. Kurátor sboru Pavel Šalom ten dům zrovna rekonstruoval a chtěl jej pronajímat, tak nám nabídl jeden z bytů. Naprosto úžasný prostor. Se zbytkem domu měl plány jiné, ale nakonec je změnil, takže v jeho domě je teď v pronájmu náš internát pro 12 lidí. Dalších 12 míst jsme loni otevřeli v další zrekonstruované historické budově v podzámčí. Také jsme tam v nájmu. Budovu pořídila jedna z našich zaměstnankyň už s tím cílem, že tam rozšíříme internát. Ale ani to nestačí. Už se poohlížíme po dalších místech.

Co do merklínské školy přivedlo právě vás?

Náhoda. Nikdy jsem si nemyslela, že budu pracovat s handicapovanými dětmi. Studovala jsem češtinu a hudební výchovu pro druhý a třetí stupeň, studium jsem přerušila kvůli mateřství a po mateřské jsem hledala práci. Marta Mikulová, zakladatelka merklínské školy i domova Radost, je maminka mé spolužačky z gymnázia. Hledala vychovatelku a slovo dalo slovo. Nastoupila jsem v srpnu 1995 a hned jsem dostala na starost chlapce s autismem, abych ho doprovázela na cestě autobusem z domova do školy a zase zpět. Byl to křest ohněm. Vůbec jsem nevěděla, jak se k němu mám chovat. Začínala jsem od píky. Doplnila jsem si vzdělání a ředitelkou jsem se stala až v roce 2004.

Jaké tři vlastnosti by měl člověk mít, chce-li pracovat s žáky vaší školy?

Musí mít rád děti, práci samotnou a zároveň musí dokázat oddělit tu práci od soukromí. Vzdělávat žáky s těžkým postižením nebo autismem – to nejde dělat jenom pro peníze. Člověk k tomu musí mít vztah, jinak by to dlouhodobě nevydržel. Zároveň je nezbytné, aby si práci nebral domů, uměl si odpočinout a druhý den zase dorazil plný energie. Taky je nezbytné mít dobrý kolektiv, což myslím u nás je. Náš provoz je hodně náročný, jsme velká škola, nemohli bychom fungovat, kdybychom si nedovedli vycházet vstříc.

Zažila jste za tu dobu i nějakou krizi?

Původní škola byla složena vlastně z takzvaných unimobuněk. Nic pěkného. A stala se nám taková věc: aniž by se nás na cokoliv ptali, přistěhovali se k Merklínu rodiče s autistickým chlapcem. Původně žili až někde v Aši a když jim odborníci doporučili naši školu, prodali dům a šli do našeho kraje. Když však poprvé viděli naši školu, docela upřímně konstatovali, že vypadá hrozně. To byl takový poslední impulz k tomu, abychom se pustili do pořádné rekonstrukce a rozšíření. Do původní školy jsme se už ostatně těžko vešli. Sepsali jsme projekt, spoléhali na evropské fondy, jenomže ty se v tu dobu zrovna úplně zastavily kvůli podezřením z jejich rozkrádání. Náročně připravený projekt nám ležel v šuplíku. Nakonec pomohlo ústředí Diakonie s tehdejším ředitelem Davidem Šourkem a švýcarská nadace HEKS. Školu jsme přestavěli. Ne přesně podle původních představ, ale na druhou stranu to byl takový přelom, který nás posunul dál – začalo přicházet víc dětí a dnes je to tak, že bychom mohli školy stavět dál a dál. K nám jezdí žáci ze všech stran.

Ten případ, kdy se kvůli škole rodina přestěhovala až z Aše je jediný, nebo je takových případů víc?

Máme takové případy tři. Jsme prostě vyhlášeni tím, že máme děti rádi a neodmítáme ani ty s těžkými poruchami chování či komplikovanými projevy autismu. V tom jsme přes všechen vývoj a všechny změny pořád stejní – od roku 1994. Za tu dobu se to o nás rozkřiklo široko daleko.

Ptal se Adam Šůra; foto archiv školy