(ČB 7-8/2019) Petr Zajíc (*1963) žije celý život v Hovoranech, které náleží k evangelickému sboru v Hodoníně. Kdysi byl však osloven kázáním faráře v Kloboukách tolik, že se tam stal členem sboru a tvrdí, že Hovorany patří ke klobouckému sboru – jiná evangelická rodina totiž v Hovoranech není. Působí v Kloboukách i jako presbyter, dokonce místokurátor. Z firmy zvané Kovářství, která vznikla hned po revoluci, Petr Zajíc vybudoval skutečně prosperující podnik. Spolupracuje s italskou firmou RIK-FER a dosahuje opravdu dobré úrovně uměleckého zpracování kovaných kovářských výrobků a kovaného hutního železa. Je ženatý, má dvě děti a osmiměsíčního vnoučka.

Poslechněte si článek:

Jak Kovářství Petr Zajíc v roce 1990 vzniklo?

Původně jsem byl zaměstnán jako energetik v místním zemědělském družstvu. Už dva roky před devětaosmdesátým rokem jsem získal živnostenský list na pořizování videozáznamů a zabýval jsem se vedle své práce natáčením videí.

Točil jsem, o co byl zájem. Pro církev, pro obec či okres, různé folklórní akce, o víkendech svatby. Po revoluci jsem přemítal, jak s novými možnostmi naložit. Můj děda byl kovář a doma byla stará kovárna. Já jsem dědečka zažil naposledy asi v deseti letech. Byl už starý a potřeboval svařit list k pásové pile, sám by to ale nezvládl. Tak jsme to ve výhni dělali spolu, děd a vnuk. Byla to náročná práce a musela být přesná. Dědeček mi říkal, co a jak, a zvládli jsme to. Tak jsem si řekl – proč ne, zkusím to.

Začínal jste jako firma jednoho muže?

Ano, ale asi po čtvrt roce jsem už měl jednoho zaměstnance. Byli jsme zpočátku dva, postupně se firma rozrůstala.

Co jste nabízeli? Jaký jste měli sortiment?

Jedna z prvních zakázek byly mříže do pražského ateliéru jednoho významného fotografa. Zábradlí a mříže všeho druhu byly od začátku nejžádanější. Ale zaměstnával jsem i podkováře a podkovávali jsme i koně.

Měli jste i prodej přes internet?

To mně zpočátku trochu ušlo. Ačkoli jsem už před revolucí měl jako energetik v družstvu dobrý a výkonný počítač, nástup internetu jsem tak úplně nezachytil, protože neumím dobře anglicky. E-shop jsme otevřeli později, ale dnes už je to naprosto běžné a obchodujeme čile. S internetem se změnilo úplně všechno. Dnes, když nejde internet, může jít polovina zaměstnanců domů.

Odráželo se v počátcích vašeho podnikání, že jste křesťan a evangelík?

Tenkrát asi ne. Některé věci jsem zcela úmyslně oddělil. Například své přátele jsem zařadil do pomyslné skupiny, se kterou neobchoduji, chci mít s nimi jiný vztah než obchodní. A podobně to platí pro církev. Ne, že bych pro církev nikdy nic nedělal, možná si čtenáři vybaví mříž u vstupu do Červeného kostela v Brně nebo bránu a zábradlí v Moravči, ale vztah se snažím držet jiný než obchodní. Myslím si, že je důležité mít lidi, se kterými můžete věci rozebrat, otevřít se jim, zanadávat si s nimi, ale nejednat s nimi jako s obchodními partnery.

Když se stanete zaměstnavatelem, mohou nastat pracovně právní spory se zaměstnanci, kteří jsou přitom sousedé nebo lidé ze sboru. Co s tím?

Nejsem přísný podnikatel, nedokážu člověka vyhodit, mám takovou sociální optiku. I člověk pomaleji chápající udělá spoustu práce, třeba i takovou, kterou by jiný nedělal. A já vím, že se taky musí nějak živit. Tohle myslím člověka církev naučí. Byl jsem dlouhá léta v dozorčí radě zdejšího střediska Diakonie (Betlém, pozn. red.), kde pečují o lidi s postižením, a to také moje vnímání světa taky ovlivnilo.

Od roku 2002 se vaše firma jmenuje RIK-FER. Co to znamená?

Moje společnost se nejdřív jmenovala Akant – podle častého kovářského výrobku – akantového listu. Ten výraz se používá pro stylizované ornamentální zobrazení jednotlivých listů či celé rostliny, je to také součást výzdoby varhan v klobouckém kostele. Měl jsem ale obchodního společníka v Itálii, který měl stejný sortiment. Tak jsem svůj název před 17 lety opustil a přijal jméno firmy tohoto partnera. Výhoda je v tom, že máme spolu katalog výrobků a lépe se nám spolupracuje.

Jak se firma rozvíjí?

Kdysi, myslím, že to bylo tak v prosinci 1989, jsem jel autem a v rádiu poslouchal přednášku profesora Vaňouse o ekonomii podnikání. Ta mě tak zaujala, že jsem zastavil a začal si dělat poznámky. A pak jsem za deset let postupně opravdu naplnil devět bodů z deseti, které tam vysvětloval. Ten desátý bod ovšem byl, že v určitém stupni rozvoje musíte svou společnost prodat. Nechápal jsem – přece neprodám svoji firmu, kterou jsem deset let budoval! Pak jsem ale pochopil, že má-li se firma dál rozvíjet, něco se stát musí. Například se s někým spojit a dosáhnout větší stability, širšího trhu a podobně. Tak jsem se pro to rozhodl. Místo malých schodů musí člověk někdy vyšplhat na velký schod, aby pak mohl jít zase chvíli po rovině.

Kolik máte dnes zaměstnanců?

Ono je to trochu v pohybu, ale teď je nás kolem dvaceti. Máme kovářskou a zámečnickou výrobu, ekonomické oddělení, skladníky, e-shop.

Může to, že jste zakotven ve sboru a v církvi, v podnikání fungovat jako opora?

Nevím, jestli je to církev nebo osobní vztah k Bohu. Spíše jde o určité nastavení hodnot, o morální kritéria při rozhodování. Církev nás doprovází i vychovává, přidaná hodnota to určitě je. Chci podnikat čestně a zodpovědně.

Dá se tedy říct, zda je křesťanský postoj v podnikatelském prostředí výhodný, nebo není?

Mám konkurenci, o které vím, že se nechová úplně čestně. Vím, že může mít nižší ceny jen proto, že nepřiznává všechno, co by měla. Nechci je však udat. Říkám si, že slušný člověk, který věří v určité hodnoty, nepůjde přece na někoho žalovat. Možná mě to tak nerozhází i proto, že teď máme víc práce, než stihneme udělat, můžeme si tedy trochu vybírat. Takže mi ta konkurence zase tolik nevadí, i když je nekalá.

Nabízeli jste kurzy pro kováře, co to obnášelo?

Ano, jsem také ve výboru cechu kovářů. V rámci evropských vzdělávacích projektů jsme nabízeli kurzy tradiční kovářské výroby s možností rozšíření, třeba o kreslení kovářských návrhů v grafických programech, prezentace návrhů a výrobků, psychologii prodeje a podobně. Kromě tradiční kovařiny jsme nabízeli také úvod do ostatních technologií – například zlacení plátkovým zlatem nebo cínování. Kovařina je staré tradiční řemeslo, které si zaslouží pozornost a péči.

Absolvoval jste tříleté vzdělávání a složil zkoušky na výpomocného kazatele. O teologii se tedy taky zajímáte?

Jen výpomocně, jak už v názvu stojí. Ale v poslední době mě oslovily Lutherovy texty. Čtu si jeho modlitby a vidím tam tolik použitelného pro současnost! Nalézám u něj odpovědi na mnoho otázek. A nádherným jadrným jazykem. Nedávno jsem jedno kázání, určené pro čtené služby Boží, Lutherem obohatil. Modlitby, písně, čtení z Písma. To se mi tak líbilo!

Máte prsty v kurzech kovářských i teologických, to je slušné rozpětí…

Mě na kurzech láká to, že potkám nové lidi. Když jsem skončil kurz na výpomocného kazatele, našel jsem si dvouletý kurz restaurování a řemeslných prací na Památkovém ústavu Telč. To víte, že mám tři střední školy? Bavilo mě to, stále rozšiřovat znalosti a schopnosti.

Co vám dala církev do života?

Každý má nějaký svůj způsob modlitby. Někdo to vyčte z knížky, někdo se modlí volně. Mně se kdysi moc líbilo, jak Zdena Tichotová, zpěvačka Spirituál kvintetu, zpívala písničku //Sílu mi dej//. Na všechno člověk potřebuje najít sílu – aby odpustil, aby byl velkorysý, aby dokázal zpracovat zlost a pláč. Tu sílu člověk musí někde vzít a musí si o ni neskromně požádat.

Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra?

Čtěte časopis celý, nevybírejte si texty jako rozinky z vánočky! A zkuste jej nabízet dalším čtenářům, protože to je poslední evangelický časopis, který máme, tak ať se ekonomicky udrží. A ať i vám Bůh dává sílu do dalších dní.

připravila Daniela Ženatá