(ČB 7-8/2019) Po tříleté práci byl na synodu ČCE v květnu 2019 přijat „Strategický plán do roku 2030“. Jde o první dokument tohoto typu, který v prostředí ČCE vznikl.

Poslechněte si článek:

Nespokojenost části církve s některými aspekty života ČCE

Mnohé sbory ČCE jsou živé a otevřené, vykazují činorodou aktivitu na poli bohoslužebného života, katecheze, pastorace, dobrovolnické i instituční diakonie, misie… Přírůstek nových členů a aktivit v těchto sborech (především městských) je ovšem menší než jejich úbytek v jiných (nejčastěji ve venkovských oblastech). Jinými slovy: ozvučnost evangelia ve sborech ČCE není taková, aby mohla vzdorovat trendům sekularizace, v naší zemi zvláště silným.

To se ovšem děje v době, kdy v české společnosti zároveň strmě vzrůstá zájem o nejrůznější formy spirituality, často alternativní, ezoterické, novopohanské či eklektické. Na tuto duchovní žízeň v okolí našich sborů nedokážeme křesťanskou zvěstí odpovědět tak, jak bychom si přáli.

Finanční odluka od státu

ČCE je nyní ve výjimečné ekonomické situaci. Do roku 2012 byla přibližně polovina jejího rozpočtu tvořena státním příspěvkem; šlo o pozůstatek pravidel z komunistické doby. Totalitní stát zabavil hned kolem roku 1950 většinu majetku církví, především většinové katolické. „Na oplátku“ se komunisté zavázali hradit část církevních výdajů, především mzdy duchovních. Tyto platy byly samozřejmě velmi nízké. Tento model přetrval právě až do roku 2012.

O vztahu státu a církví začal platit od roku 2013 nový zákon. Stát se zavázal co nejrychleji vrátit komunisty dříve ukradený církevní majetek, který ještě bylo možno vrátit. Tento majetek dostala zpátky především církev římskokatolická. Majetek, který již nebylo možno vrátit, stát postupně splácí penězi, a to ve 30 splátkách v období let 2013–2042. Části těchto financí se římskokatolická církev vzdala ve prospěch ostatních malých církví. Jen díky tomu našlo toto řešení (souběžné restituce a finanční odluka státu a církví) ekumenickou a politickou podporu. Stát tedy splácí dříve ukradený církevní majetek, zároveň ovšem snižuje dosavadní příspěvek na provoz církví, především na platy duchovních.

ČCE má tedy dočasně prostředků více. Zároveň je zřejmé, že od roku 2030 bude od státu dostávat méně peněz a od roku 2042 už vůbec nic. To činí situaci pro dlouhodobé plánování života a služby církve velmi obtížnou: Přejít na samofinancování rychleji, získat sice větší investiční finanční polštář pro budoucnost plného samofinancování, ale zároveň přitom ztratit samostatnost menších sborů a jejich farářská místa? Nebo přejít na samofinancování pomaleji, dát tím menším sborům možnost udržet farářská místa déle, ale v budoucnosti hospodařit pouze s průběžnými příspěvky aktivních členů?

Hlavní témata strategického plánu

V této zlomové situaci stanoví strategický plán sedm hlavních témat. Ke každému přiřazuje dílčí cíle a úkoly:

1. Živý sbor
2. Zbožnost jako péče o víru
3. Srozumitelnost a misijní otevřenost
4. Klíčoví lidé
5. Přechod na samofinancování
6. Diakonie, kaplani a Evangelická akademie
7. Efektivní řízení a hospodaření

Živý sbor

V protestantském pojetí má pro křesťanskou víru místní sbor klíčový význam. Jeho základní úkoly a funkce jsou následující (volně podle Sk 2,41–47): konat bohoslužby a katechezi, být společenství víry, diakonicky sloužit a vydávat svědectví. V 1. bodě plánu jsou navržena opatření, která pomůžou životu a službě našich 250 sborů. Typicky jsou to příklady dobré praxe nebo posílení kompetence farářů a presbyterů k budování sborů. Body 2 a 3 se věnují dvěma tématům, u kterých vnímáme největší deficit: praxe zbožnosti a srozumitelné misijní zvěstování v sekulárním českém prostředí.

Klíčoví lidé

Téma č. 4 se věnuje lidem, kteří jsou ve sborech nejdůležitější: presbyteři a kurátoři, výpomocní kazatelé a faráři. Církev pečlivě doprovodí presbytery a kurátory v jejich práci a službě – od jejich volby k budování sborů přes podporu v krizových situacích až po poděkování na konci služby. Každý seniorát i celá církev bude více podporovat laické výpomocné kazatele, jejichž počet výrazně stoupá.

Co se týče farářů, plánujeme:
– více komunikovat s aktivní evangelickou mládeží o významu farářské práce, abychom zvýšili počet studentů farářského oboru
– jednat s teologickou fakultou UK o případné proměně náplně studia farářského oboru, aby se více přiblížil potřebám a praxi církve
– lépe využít čas vysokoškolského teologického studia pro doprovázení a podporu budoucích farářů
– zpřehlednit a zvýšit farářské platy na úroveň průměrného platu v ČR

Roviny seniorátů a církve

Ve strategickém plánu jsou dále popsány (v bodu 5) základní úkoly pro přechod na samofinancování: informovat vedoucí sborů o různých zdrojích financí, stanovit rozumná pravidla pro různé konstelace farářských úvazků. V 6. bodu se věnujeme další spolupráci s 34 diakonickými středisky, sedmi evangelickými školami a s institucemi, do kterých vysíláme kaplany (vězení, nemocnice, armáda). Nakonec se plán věnuje (v bodu 7) tématu hospodaření a řízení provozu a projektů vedení církve.

Co od strategického plánu čekáme?

Strategický plán je nový nástroj pro vedení a správu ČCE. Využili jsme jej pro „inventuru“ jejího života a služby v období přechodu na samofinancování a pro přiměřenou reakci na změny v okolní společnosti. Strategický plán sám o sobě jistě nepřinese řešení všech aktuálních starostí v naší církvi. Může se však stát dobrým pomocníkem pro práci širšího vedení církve a pro podporu života ve sborech. Zda se osvědčí a stane se v budoucnosti nastálo průběžně užívaným nástrojem, dokážeme vyhodnotit až po několika letech.

Roman Mazur, předseda strategické komise; foto Olga Dvořáková