(ČB 7-8/2019) Když se česky řekne církev, někdo si představí tu „naši“ a někdo zase tu „obecnou“. A co když se řekne: namaluj mi církev? Jaký obrázek byste namalovali vy?

Poslechněte si článek:

Písmákovi možná vytane na mysli scéna darování Ducha svatého, která se často zachycuje v podobě půlkruhu apoštolů s plamínkem nad hlavou. A někdo jiný třeba nakreslí Marii s apoštolem Janem pod křížem. A někdo další spoustu kulatých hlaviček na jednom místě. Ať tak, či tak, malování církve podle českého zadání nás bude stát dost přemýšlení.

Ve většině západoevropských jazyků se pro církev používá stejné slovo jako pro kostel. Church, Kirche, église, kyrka. Je to docela praktické. Když jdete do kostela, jdete současně do církve, a když namalujete kostel, namalovali jste současně církev. Jedno není myslitelné bez druhého, to naše malé není možné bez našeho velkého a naopak.

Není to jenom slovíčkaření. Jazyk nás navádí k určitému typu myšlení. A v době, která nemá autority ani organizace v oblibě, může mít smysl vědomě se vracet k představě církve jako společenství. Bez církve jako instituce by se křesťané nejspíš rozplynuli mezi ostatními jako kapky v moři. Potřebujeme někoho, kdo dává našim myšlenkám mantinely, kdo nese právní odpovědnost, kdo je zmocněn, aby mluvil naším jménem. Pro každého z nás je ale církev taky to, co obsáhneme svým životem.

Společenství poutníků, jejichž touha jít v Ježíšových stopách je spojuje neviditelným poutem. Křesťanstvím člověk nemůže žít sám pro sebe, protože jeho nutnou součástí je prožitek lidské jednoty, zakotvené v Kristu, a závazek solidarity s druhými. Být křesťan znamená mít před sebou lidi, kteří nás inspirují a táhnou kupředu, vedle sebe lidi, s nimiž se navzájem podpíráme, a za sebou lidi, kterým prošlapáváme cestu.

Historicky byli čeští křesťané zvyklí žít v bublině svého vlastního sboru či farnosti, své vlastní denominace. Ten model se ale pomalu mění. V mnoha situacích zažíváme vděčnost, když potkáme bratra či sestru – a mohou to být stejně dobře katolíci, baptisti nebo adventisti. Živý Kristus, který nám ukazuje cestu, mezi námi tváří v tvář většinové společnosti často vytváří němé spojenectví. Křesťan je šťastný, když potká křesťana. A i tohle je jedna z podob církve. Vžila se věta, kterou zřejmě jako první formuloval francouzský křesťanský anarchista Jacques Ellul, totiž že když myslíme a jednáme lokálně, máme podíl i na tom globálním. V ekumeně každý z nás nějak ztělesňuje církev a to, co se odehrává mezi námi jako jednotlivci, vytváří pouta, která naši maličkost dalece přesahují. I z takového společenství můžeme čerpat posilu, i do něj můžeme vkládat naději tam, kde se naše varta momentálně jeví ztracená. I tohle mohou znamenat ty dávné plamínky Ducha svatého nad hlavou.

Šárka Grauová, ilustrační foto Vojtěch Zikmund