(ČB 6/2019) Neslibujte, co nechcete splnit. Třeba věrnost až do smrti. Z křesťanského pohledu je to sice smilstvo, ale nevylepšíte to, když k němu přidáte křivopřísežnictví. Tohle třeba slyší snoubenci, když přijdou na přípravu – a chodí jich docela dost. Jen vzácně jsou ostražitě zamlklí, jasná většina je velmi dychtivá. Nemají ostych o sobě mluvit a když se ptají, čekají i osobní odpověď a tu berou vážně. Nepřijímají ji hned za svou, ale názor faráře je něco, nad čím chtějí přemýšlet.

Poslechněte si článek:

Promyšlenost kroků místo formálního přístupu

Jsou jiní, nejen než jsme byli my, jsou i jiní, než byli snoubenci před deseti lety. Rok od roku je to lepší. Mám proto v souvislosti s generací, která přichází, velkou naději, protože oni více a sami za sebe své kroky promýšlejí. V tomhle nevidím rozdíl mezi těmi, kteří přicházejí i po letech soužití a na obřadu budou běhat jejich děti, a těmi, kteří dost rozechvěle očekávají svoje „poprvé“ o svatební noci. (Jo, i takoví ještě dneska jsou!)

Před těmi deseti, patnácti lety byla svatba něco, co prostě zodpovědní lidé dělají. Svatbu brali mnohem formálněji. Společenský tlak na „sezdanost“ ale dnes ve společnosti zmizel. Ekonomicky je výhodnější se nevzít a že se dítě jmenuje jinak než jeden z rodičů, je běžné. Přesto přicházejí a chtějí se brát. Uvědomují si, že manželství je něco jiného než žít na hromádce. Cítí, že by to ještě něco chtělo. Co chybí… Razítko? Oddací list? Společné příjmení? V tom to přece být nemůže!

Tak se společně snažíme přijít na to, v čem ten rozdíl je. V čem je ono „kouzlo razítka“, které nepotřebují na to, aby se měli rádi, aby spolu žili a měli děti. Svatbu tedy chtějí, a chtějí, aby byla osobní, aby to byla skutečně jejich svatba. Ne úřední úkon. Takhle vnímají svatbu na matrice – jako neosobní akt, kde se stát ptá, jestli „ano“, státu se odpovídá a stát tuto odpověď zaeviduje, čímž ze dvou nezávislých jedinců učiní institut pro sdílení majetku a výchovu dětí. Tito lidé jsou skoro vždy církevně nepraktikující, jen tu a tam věří v osobního Boha, velmi často ale silně vnímají spirituální rozměr lidského života. Tak přicházejí za farářem v očekávání, že by zrovna pro tohle mohl mít pochopení a čeká je několik setkání. Během nich se ale nedozvědí vlastně skoro nic nového. Obecné psychologické poučky, pár biblických příběhů, pár příběhů ze života jiných manželských párů. Ale znovu přitom objevují ty stařičké pravdy.

Někteří mají za sebou rozpadlé vztahy. Musí si přiznat, že v něčem selhali. Zvláště s těmi, co použijí vazbu „šťastně rozvedený“. Jako farář můžu být tvrdý až drzý. Rozvedený člověk není zkušenější, jen omlácenější (říká Jeroným Klimeš). A nese si v hlavě a srdci zkušenost, že utéct ze vztahu se dá a neumírá se na to. Je to ale těžké břemeno a je třeba si je jako břemeno přiznat, jinak bude mít dotyčný cukání utéct příště zas.

Ze dvou já vzniká jedno my

Nad adamovským „proto opustí muž své rodiče…“ mluvíme o přetrhání starých vazeb. O nutnosti opustit starou rodinu, staré vztahy, protože vzniká něco nového. I tady vidím výrazný posun k lepšímu. Jsme v bohaté společnosti, ti mladí už jen málokdy bydlí u rodičů. Už dávno se naučili samostatnosti.

Tak může vzniknout jedno tělo. Sejdou se housle a smyčec, tedy muž a žena. Jsou různí, ale dohromady to dá tu správnou muziku. Motiv jednoho těla světské právo neuměle reflektuje myšlenkou společného jmění manželů. Ale jde o víc. Péče o druhého – to je jako usmát se sám na sebe do zrcadla. Je to rozpoznání, že jsme housle a smyčec a jedno bez druhého ztrácí smysl. Ze dvou já vzniká jedno my.

A my si znovu a znovu opakujeme, že to jedno tělo jsou jen a pouze oni dva. Nesmí mezi ně lézt ani jejich rodiče ani jejich přátelé, ale ani jejich děti. Až děti vyrostou, vypadnou z baráku a oni dva dál budou manželé. Dál budou jedno tělo. Už teď mají slyšet o syndromu prázdného hnízda. Jsou smutná manželství, ze kterých se stal institut pro sdílení majetku a výchovu dětí. Ne provázek dvoupramenný, ale dva provázky, které roky visely vedle sebe „kvůli dětem“. A když tohle skončí, už nemají proč být spolu. Roky se o to nesnažili – měli jen ty vnější držáky, co je spojovaly, a teď se po 20 letech manželství rozvedou.

Svatební slib

Centrální téma našich debat je svatební slib. Není to výkřik horoucího srdce, to už mají zpravidla za sebou, ale uvážlivého rozumu, a právě proto je tak zásadní promýšlet, co v tom slibu bude. V rozhovoru vyvažujeme jednotlivá slova, která při obřadu zazní. „Slib dokáže posílit roztřesené srdce,“ řekl Gimli Elrondovi v Tolkienově Společenstvu Prstenu. V okamžiku manželské krize může člověku pomoci ji překonat i to, že něco slíbil a už sám kvůli sobě bude chtít svůj slib dodržet.

Slib si říkají snoubenci vzájemně, ale jde zároveň o veřejné vyznání. To, co katolická tradice popisuje jako okamžik, kdy si snoubenci před církví udělují svátost manželství. Tady je asi nejzřetelnější ono „kouzlo razítka“, tedy rozdíl mezi životem na hromádce a životem v manželství. To, že se dívají vzájemně do očí, a před svědky, rodinou a kamarády říkají něco, co mají promyšleno a za čím stojí. Tento okamžik prožívají všichni s naprostou vážností, právě tak, jako požehnání, které dostávají. Uvědomují si, že skutečně začíná něco, co nebylo, ať už spolu stihli prožít cokoliv.

Jaroslav Pechar, fotky z autorova archivu